Pokračování textu ze strany 19
Jak jsem již napsal výše, Ruskin byl mužem činu a nestačilo mu teoreticky popsat význam „pravého“ umění pro každého člověka, byť jeho knihy měly velký odbyt, jeho veřejné přenášky byly hojně navštěvovány a jeho myšlenky ve společnosti široce diskutovány. Měl pocit, že (prostým) lidem chybí schopnost chápat umění a že má-li kdo umění rozumět, musí být sám být aspoň trochu umělcem. Proto založil a financoval vznik tzv. Dělnické koleje, kde se dělníci (ale nejen oni, školu mohli navštěvovat lidé z nejrůznějších sociálních vrstev) po práci mohli zdarma vzdělávat a kde Ruskin několik let vedl večerní kurzy kreslení. V době, kdy byly vyšší školy otevřeny jen pro bohaté, to byl nevídaný sociální počin. Ruskin dokazoval, že právě dělník, který přetváří hmotu a dává jí duši, by měl být co nejvíce umělecky vzdělán.
Toto „sestoupení mezi prostý lid“ znamenalo další předěl v jeho životě. Podobně jako Buddha, syn panovníka, se zřekl všeho, i své rodiny, když poznal lidskou bídu, tak i Ruskin – uznávaný spisovatel a kritik, žádaný řečník, filozof se stovkami obdivovatelů a následovníků, bohatý člověk bez existenciálních starostí – najednou nemohl v klidu pokračovat ve své práci, když poznal zblízka hrozné sociální poměry tehdejší společnosti a mravní úroveň masy národa: „Moje životní poslání jest vštípiti mládeži anglické trochu zájmu o umění... je mi to však zcela nemožno pro všechnu tu bídu, která mne obklopuje... Prostě nemohu ani malovat, ani číst, ani minerály pozorovat, nebo vůbec něčím mně milým se zabývat...“
A tak někdy na přelomu 50. a 60. let opouští Ruskin postupně oblast umělecké kritiky, protože cítí, že důležitější je naučit lidi správně žít a od základů změnit celou moderní společnost. Přestává být umělcem, aby se stal sociálním reformátorem a svým způsobem i náboženským učitelem. Pouští se do sžíravé kritiky kapitalismu a celé rodící se průmyslové civilizace: „Žijete svoji píď času, rvete se skoro bez přestání o milý chléb, nebo když náhodou žijete v mírové době, stavíte hnusné díry, ve kterých zacházíte hladem, souchotinami, neřestmi způsobenými nemocemi nebo zoufalstvím.[1] A tomu říkáte civilizace.“
Více než deset knih věnuje analýze ekonomických, sociálních a mravních vztahů moderní anglické společnosti a návrhům na její reformu. Nepřeje si nějaký násilný okamžitý převrat, chce měnit zdola, pomalu a vývojově. Navrhuje tak zásadní změny, že jejich uskutečnění bylo nemyslitelné. I když se jiní reformátoři té i pozdější doby jeho myšlenkami inspirovali a někdy i zaštiťovali (např. na spis Tomu poslednímu se často odvolával Gándhí či pod Ruskinovým vlivem byla založena britská Labour Party), jen omezený okruh lidí byl ochoten podpořit Ruskinův plán jako celek. Zastavení industrializace země, rozdělení půdy chudým, návrat k prostému rolnicko-řemeslnickému životu (Ruskin velmi zdůrazňoval význam manuální práce) či svěření mimořádné moci do rukou (byť duchovní) aristokracie zavánělo příliš feudalismem a v rodící se demokracii (jak aspoň většina lidí věřila) nemělo nejmenší šanci.
Ruskin se prohlásil za socialistu a po smrti svého otce rozdal obrovský rodinný majetek školám, chudým a na podporu různých sociálních a hospodářských projektů, které měly dokázat životnost jeho teorií. Nikdy se však neztotožnil ani s marxisty, ani s utopickými socialisty, zůstal vždy sám sebou – křesťanským socialistou. I když do těch snah vložil ohromné úsilí a přišel skoro o celý majetek (také díky různým nepoctivcům, kteří se na něho nalepili), praktický dopad byl minimální. Přepracovanost a pocity beznaděje byly jednou z příčin, proč se začal stahovat z veřejného života, zvláště když se u něho začala objevovat nervová porucha – občas míval záchvaty nervového zhroucení, kdy téměř nekomunikoval. Nemohly ho uspokojit dílčí úspěchy jeho snah, např. na poli ochrany přírody a historických památek, když společnost jako celek se neměnila.
Lze se domnívat, že posledních 20 let Ruskinova života, kdy se převážně zdržoval ve svém novém sídle Brantwood u jezera Coniston v Lake District, má mnohé společné rysy už ne se Setonem, ale s Milošem Seifertem: dřívější krach manželství, bolestínské nálady, obviňování okolního světa ze zkaženosti a neporozumění jeho velkým ideálům a konečně i nervové onemocnění. Seifertovi také i mponovalo, jak razantně se Ruskin rozešel s církvemi, ale respektoval ..text pokračuje
- ↑ Vzpomínáte na Setonův výrok, že polovina našich nemocí je (má příčinu) v našich domech a polovina v našich myslích?
