Smysl woodcraftu – osobní reflexe po 20 letech
Inspirací pro tento příspěvek se mi stalo moje vystoupení o poslání woodcraftu na semináři „Život a dílo E.T. Setona a jeho odkaz dnešku“, který se konal 17. března 1990 v rámci obnovování Ligy lesní moudrosti. Ze svého tehdejšího vystoupení jsem měl celkem zdařilý (burcující) pocit a když jsem nedávno nalezl text svého příspěvku, který nebyl dosud nikde publikován, přišlo mi zajímavé podělit se o svoji současnou reflexi tohoto názoru. Nejdříve si však dovolím uvést celý tehdejší příspěvek.
E.T. Seton – zakladatel woodcraftu, idea woodcraftu
Chci-li hovořit o vzniku Setonovy lesní moudrosti – woodcraftu, nemohu začít rokem 1902, kdy vyšla série článků v časopise Ladie's Home Journal a kteréžto datum je oficiálně považováno za počátek hnutí woodcraft. Nemohu začít ani rokem 1900, kdy se Seton vypořádal s bandou malých ničemníků, systematicky ničících jeho majetek, právě použitím nové výchovné metody. Vytvoření woodcrafterského hnutí totiž nebylo žádným náhlým pedagogických osvícením. Nebylo ani vyvrcholením, naplněním Setonových pedagogických ambicí.
Pátráme-li po kořenech vzniku woodcraftu, abychom pochopili jeho podstatu, musíme jít ještě mnohem dál do minulosti. Nejlépe ještě před rok 1860, tedy před datum Setonova narození. Teď asi čekáte, že chci hovořit o romantismu, o Rousseauovi apod., ale není tomu tak.
Mám na mysli stále jen a jen Setona. Konkrétně tu událost, kterou Seton tak často zdůrazňoval a o které jste už v úvodu[1] slyšeli. Jak mu ona neznámá záhadná žena, poustevnice v kalifornských horách, vmetla do tváře: „Vy nevíte, kdo jste? Proč neotevřete své uši a své srdce? Jste duše Rudého muže, poslaná zpět, aby doručila jeho poselství a ukázala cestu!...“ A protože se tak stalo, jsem přesvědčen, že někde zde je nutné hledat kořeny woodcraftu. Ale protože se nechci dostávat do sporů s odpůrci reinkarnace, půjdu dál. Nebudu rozvádět ani otázku, proč v jeho žilách kolovala zrovna anglická a skotská krev, proč se narodil právě v zemi krále Artuše, kde byla tak živá pověst o Svatém Grálu, o kterém – mimochodem – se ve svých povídkách nejednou zmiňuje.
Začnu až jeho „zlatými dny “, jak později nazývá období strávené v překrásné kanadské divočině. Přes dvacet let, s malými přestávkami, strávených v téměř netknuté kanadské přírodě nebo ve městech, odkud to ale do té přírody bylo tehdy doslova pár kroků. Ať už všechno to dřívější, co jsem zde naznačil, působilo na Ernesta jakkoli – jedno je jisté. Všechno bylo dokonale připraveno. A tak malý Ernest Evan Thompson stojí před branami Přírody, kam ho něco neodolatelně táhne, a má široce otevřeny oči, uši a především srdce. A protože je vytrvalý hledač, dochází k tomu, k čemu nemohlo nedojít. Poznává vše, co lze v přírodě poznat, všechna tajemství, včetně toho nejvyššího. Když čteme pozorně pasáže Setonových děl, vztahující se k tomuto období, kdy zažíval silnou vnitřní radost a rozechvění do hloubi nad každým ptáčkem, každou neznámou květinou, neubráníme se srovnání se svatým Františkem z Assisi. Cituji z knihy Sv. František a příroda[2]: „Pouhý pohled na slunce, měsíc a hvězdy, na veliké i malé tvory naplňoval ho nevýslovnou radostí. Poněvadž všichni tvorové pocházejí od Boha, jsou všichni s Františkem v nejužším příbuzenství. Všichni se stali jeho bratřími a sestrami. Ať se zdáli sebe menšími, nepatrnějšími a opovržení hodnějšími, jeho zrak pronikal k nejhlubšímu významu všeho pozemského, k nejvniternější podstatě každého tvora a k nejvyššímu prapůvodu celé přírody... Miloval a hýčkal celým svým srdcem nejen lidi, nýbrž i nerozumná zvířata, vše, co leze a běhá po zemi i každou neživou věc.“
Promiňte mi to odbočení, vraťme se k Setonovi. O tomto období jeho života krásně vypovídá jeho Poselství náčelníka ze Svitku březové kůry:
„Podle bystřiny v borovém lese se vine jelení stezka, mezi olšemi probleskuje vodní tůň a v trávě svítí hvězdy, vysoká stinná skál a zve k polednímu odpočinku a kdesi tiše trylkuje zvonek.
