Pokračování textu ze strany 25
Vždycky jsem tam rád chodíval, když mi to život dovolil. Ale dlouho jsem nemohl objevit cestu, která tam vede, a nebyl bych ji našel bez vůdce. Marně jsem ji hledal, moje srdce nadarmo toužilo a bloudilo. Doufal jsem, že tu cestu najdu, a bál jsem se, že se mi to nikdy nepodaří. A tu se mi jednoho dne zjevila podivuhodná bytost. Vím, že byla hodně stará, ale zdála se velice mladá, svěží, plná síly a měla laskavé oči. Řekla mi, „Milý hledači, viděla jsem, s jakým úsilím se snažíš najít cestu. Vím, že budeš mít rád všechno, co tam uvidíš. Proto ti ukážu cestu, která tě zavede tam, kde poznáš tisíc milých přátel, uzdravující moc slunečních paprsků, mír noci, potěšení z hluboké vody, kde získáš pružné tělo a nevyčerpatelnou sílu, kde pochopíš dobrodiní deště, příběhy vyprávěné stopami, tajemství bažin, vznešenost vědění, kde se naučíš poznávat ptáky podle zpěvu a kde se naučíš znát věci, které se ve školách nikdy neučí, kde získáš vladařskou korunu a malé království, úměrné tvým schopnostem, ale které bude patřit jen tobě.
To vše ti nabízím, protože jsi byl vytrvalý, ale pod jednou podmínkou: Až odhalíš vlastnosti některého stromu, smlouvu mezi včelou a květem, podstatu některého tajemství, až poznáš, jak pozoruhodný je močál a jak milý je i malý rybníček, musíš si to nějak zaznamenat a sdělit to některému jinému poctivému hledači, aby se ryzí zlato neproměnilo v tvých rukou v bezcenné kamení; neboť ti, kdo získali moc, musí nést i odpovědnost. “... “
Setonovi se dostalo poznání, dostalo se mu poselství a s ním i odpovědnosti. Proto jsou následující léta naplněna novým hledáním, jak toto poselství předat dál. A nebylo to hledání ledajaké, bylo to silné nutkání, bylo to jak bič. Ptá se sám sebe, jak později vzpomíná v knize „Duch lesů“: „Není nějaké cesty, kterou by se (zdramatizovalo), uskutečnilo toto náboženství, tato výchova, tento život v přírodě, který vlastně teprve pro mne znamenal život?“ Jak přejít od nepřirozeného, vyumělkovaného způsobu života k normálnímu a zdravému životu těla a ducha? Tento problém vzrušuje tisíce lidí a stojí před nimi neřešený. Seton tuto otázku rozřešil vytvořením idey woodcraftu – lesní moudrosti.
Nyní musím poopravit dojem, který snad u někoho z vás mým předchozím líčením, zvláště tou pasáží o sv. Františkovi, vznikl. Totiž, řečeno slovy J.Niebauera: „Nebylo by dobré vidět v Setonovi éterickou duši, vzdychající nad kapičkou rosy.“ Ne, Seton je praktický, věcný, skutečný muž činu. Proto ani woodcraft není nějaké juchání nad kytičkami či dojímání se nad ptáčkem, kterého slupla kočka. Ne – Woodcraft je jasná a praktická cesta, jak vystoupit na Horu poznání, Horu vysokého lidství.
Při budování základů woodcraftu vyšel Seton ze dvou skutečností:
- Obecná filozofická otázka přístupu k životu, která někdy více či méně zahalena ze Setonových spisů zřetelně vystupuje, ale kterou nepřekonatelně formuloval anglický filozof Thomas More už téměř půl tisíciletí před Setonem a jehož slova tedy použiji: „Nejsme tu náhodou a nejsme tu pro zábavu.“
- Seton věřil – a dnešní doba nám to hrozivým způsobem potvrzuje – že člověk je součástí přírody a potřebuje styk s přírodou. Ať žije kdekoli a koná cokoli, potřebuje vždy na čas do přírody. Užívat darů slunce, vzduchu, lesa, vody. Člověk potřebuje žít v souladu se zákony přírody. Následky porušení a porušování tohoto souladu vidíme na neuvěřitelném nárůstu civilizačních chorob, tělesných, duševních a dalo by se říci i mravních, ale především ve ztrátě řádu. Většina lidí dneška ztratila pojem o řádu, který vládne tomuto vesmíru, je dezorientována a smysl života vidí v pomíjivých hodnotách či vyslovených pseudohodnotách. Proto Seton volá
po přirozené vývojové cestě, po prostém životě v přírodě – neboť věří, že poznání kořenů civilizace povede i k poznání řádu a nastoupení správné cesty.
Odvolávaje se na Rousseaův výrok „Co jest přirozené, jest správné“, Seton ve svém díle Duch lesů[1] dodává: „Pouze jest opravdu těžko někdy věděti, co jest přirozeno. Jsme tak překrmeni, přešaceni a převychováni, že často se to lépe dovíme, obrátíme-li se k prostým divochům, kteří nemají ani bláznovství katechismu ani oděvu... “
- ↑ Duch lesů. Zpověď E. Th. Setona a jiné úvahy o původu a podstatě zálesáctví (skautingu). Federace čsl. skautů, Praha 1922.
