Pokračování textu ze strany 18
Četl Robinsona a chtěl vše prožít jako on. Mnoho se mne vyptával naň a chtěl, abych vyprávěl o něm stále a stále. Pověděl jsem mu o mladých hrdinech, o dětech sluncem a větrem osmahlých, o junácích.
„Budu junákem. Budu nejlepším junákem.“
Nechodil už teď s chlapci jako dřív, ale byl neustále se mnou. Vyptával se, učil se. Pak jsem jej ani já neviděl několik dní a jeho matka mi říkala, že od časného rána je někde v lese či na polích. Vždycky mamince řekl, kam asi jde a kdy přijde.
Po několika dnech přiběhl ke mně a podával mi několik knih. Vidím: vázal je sám. Otevírám a uvnitř samé kresby: motýl, jak sedá na květinu, vzlétá, ssaje šťávu, sýkorčí hnízdo a sýkorčiny posice při vzletu do něho i odletu, system myších chodeb, kůň v běhu, tahu, při pastvě a koupeli, různí brouci, žáby, stromy a mnoho jiného. Ani jsem nepozoroval, že odběhl a přinesl ještě luk a hůl, pěkně do kůry řezbou zdobenou.
Byla jedna z nejlepších chvil mého života vidět jeho radost z mého spokojeného úsměvu, Potom běžel mezi kluky. Odpoledne žádného nebylo ani vidět. Večer vidím oheň na kraji lesa. Plížím se k němu. Slyším svého chlapce:
„Víte co, budeme Cvrčkové.“
„No jo!“
„Ale já neumím cvrkat."
Můj chlapec: „Tak dělej: cvrní, cvrní! A pojďte to dělat všichni, je to hezké!“
Shodli se na tom všichni, zacvrnikali: cvrní!
Náš známý udělal ticho a povídal o svolávání cvrčků. Zkusili to. Zacvrnikal on a všichni mu odpovídali najednou. Pak každý jednotlivec mu cvrlikal, až to bylo dobře.
Čekal jsem až odešli a šel jsem také domů.
Druhého dne přišel ke mně hoch hned časně ráno a ptal se mne:
„Nepřijal bys nás za junáky?“
„Koho vás?"
„No, já mám už družinu cvrčků a ještě kluci přijdou.“
Smluvili jsme co a jak a šli každý po svém.
V umluvenou hodinu přicházím na určené místo. Čekají mě 32 chlapci a volají tiše na zdar. Stojí v polokruhu kolem připravené hromady chrastí. Kladu kol ohniště kameny a stavím pěknou pyramidu. Pak chlapci usedají, já zapaluji vatru a hovořím. Zkoušíme zpívat. Trochu to jde. Mluvím o junáku. Všichni budou junáky. Co prý mají dělat? Říkám jim, že jsou-li dobrými kluky, jsou už napolovic junáky. Mají radost a chlubí se, co kdo vyvedl. Je to někdy velmi veselé.
Povídám, že opravdu někteří vykonali junácké skutky a zaslouží orlích per. Úžas a ticho. I já mlčím. Po chvilce: „Jakých to orlích per?“ ptají se. Vysvětluji a hned říkám: „Tak co, komu byste dali orlí pero?“
Rozhodli celkem velmi spravedlivě, ale já mnoho ještě sám doplňuji a vysvětluji.
Nejvíc per má můj známý chlapec. Září mu oči. Vzpomíná ale, co jeho kamarádi ještě dokázali, aby také dostali orlí pera.
A tu já na to naváží a hovořím přímo o něm. Chlapci souhlasí se mnou, že je to od něj „moc“ pěkné, když je přivede do junáctví. On ale odráží, že já jsem mu to všechno pověděl. Nedal jsem se a počítal jsem: „Já jednoho a ty třicet a jednoho. Kdo tedy víc?“ — „No, ale když ty jsi mi to tak pěkně řekl, že jsem to všem mohl říci.“
Přeme se, ale on podléhá a já navrhuji, aby za to všechno, co už dokázal, dostal jméno. Všichni chlapci vyskočili a spustili slavný rámus. On je ale zarazil: „Když už myslíte jako vůdce a souhlasíte s ním, tak aspoň cvrňolejte jako cvrčci.“
„A my nejsme cvrňolové, nebudeme cvrňolat. To tys cvrňola, tak cvrňolej.“
Cvrňola! Cvrňola! To se teď opakuje ještě s větším rámusem.
