Stránka:vatra-28-4.djvu/10

O ČISTÉM OTCOVSTVÍ Vy že neznáte indiánskou legendu o skále Sivaš, překrásnou legendu 0 či- stotě a o otcovství? A nemáte ji zapsánu V knize legend, kterou si pořídil váš kmen jistě hned při svém vzniku? Tož poslechněte ji dobře, abyste porozu— měli jejímu symbolickému významu; budu ji vyprávět tak, jak jsem ji sám slyšel, vlastně četl, od Tekahiowaky. Kdo byla tato Tekahiowaka, řeknu vám jindy. Tedy před mnoha tisíci lety cestoval krásný mladý indiánský náčelník ve svém kanoi khořejšímu pobřeží, aby si odtud přivedl prosté, severské děvče do svého domova jako svou ženu. Ač byl ještě skoro hochem, osvědčil se tento mladý náčelník již jako smělý bojovník, nebojácný lovec a opravdový, od- vážný muž mezi ostatními muži své osady. Kmen ho miloval, nepřátelé ho ctili, sprostí a zbabělci se ho báli. Zvyky a pranostiky předků byly mu náboženstvím, výroky a rady starců jeho vírou. Byl věrný starým řádům a obřadům své rassy. Nepřátelé svého kmene potíral divoce. Zpíval bojovné písně, tančil válečné tance, zabíjel odpůrce — ale se svou prostou, mladou ženou ze severu jednal něžně jako se svou matkou — neboť neměla se státi také matkou jeho mladého, statečného syna? Uplynul rok, týdny se staly měsíci, zima učinila místo jaru — a jednoho zářivého letního rána probudil ho zvuk jejího hlasu. Stála u něho a smála se. „Dnes to bude!“ pravila pyšně. Vyskočil se svého lůžka z vlčích koží a hleděl ven do nového dne; zaslíbení toho, co mu přinese, zdálo se, že věje celým lesním světem. Vzal ji něžně za ruku a vedl ji hustými křovinami pralesa na břeh řeky. „Musím plovat!“ pravil on. „Také já musím plovatl" smála se ona s oním plným porozuměním, jak tomu je mezi dvěma sjednocenými bytostmi. Nebot' byl to starý indiánský zvyk —— a pro ně to byl zákon! — že rodiče, očekávající dítě, musili tak dlouho plovat, až tělo jejich se stalo jasné a čisté, že ani divoká zvěř necítila jejich blízkosti. Když tito bázliví tvorové lesa neměli již před nimi strachu, pak — a jenom tehdy — jsou hodni státi se rodiči — a cítit lidskou bytost je pro divou zvěř něco hrozného. A tak se oba vrhli do proudu řeky, zatím co se tmavý les prozářil jasem a ožil k novému dni. Pak ji přivedl na břeh a se smíchem ji odnesl pod obrovské stromy. „Musím býti nyní sama,“ pravila, „ale až slunce plně vzejde, přijď ke mně. Nenajdeš mne tu už samotnou !" — Usmál se též a vrhl se znovu do vln. Musel plovat, plovat v této hodině, kdy mu bylo darováno otcovství. Byl to zákon — musí být čistý bez poskvrny, aby i jeho dítě, spatří-li světlo světa, žilo čistě ve svém životě. Kdyby tuto chvíli hodinu za hodinou neploval, nemělo byjeho dítě čistého otce. Musí opatřit svému 53