Stránka:vatra-28-6.djvu/11

Z thewoodcraft.org
Verze z 20. 10. 2020, 11:22, kterou vytvořil Keny (diskuse | příspěvky) (→‎Nebylo zkontrolováno: Založena nová stránka s textem „Proti tomu lze se bránit jen soustavně promyšleným plánem. Dejte junákům ve svých kmenech desatero zdravotní — přísnou denní životosprávu…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Tato stránka nebyla zkontrolována

Proti tomu lze se bránit jen soustavně promyšleným plánem. Dejte junákům ve svých kmenech desatero zdravotní — přísnou denní životosprávu. Dbejte, aby každý den kráčeli v paprscích Čtyř Světel našeho zákona. Ani jednoho nezanedbávejte. Všechna činnost at' je reální, ne fantómy slov a vise —— práce tvořivá, jež jedině člověka hněte v lepší podstatu. Mohli bychom ve svých kmenech vyžadovat hlavně trojí činnost. 1. Atletickou, ale atletiku lehkou a všestrannou, každý den jednotlivci neb družiny cvičí se v lukostřelbě, vrhu kamenem, plování a pod. Sportů neznáme, ale cvičení tělesných ano. Těm věnujeme se s plnou vervou a zaznamenáváme si měsíčně svoje pokroky. ?., .Myslící ruku. Tvořit řemeslně a umělecky, bez toho nelze nikomu být, nemá- -1i být jen pasivním hostem této planety. Čím je květ rostlině, tím je umělecký výtvor člověku. Kdo nestvořil nikdy ni: vlastního, nerozvinul nikdy svoji duši docela. Na každý měsíční sněm má junák přinésti nějaký výtvor své ruky. 3. Studium přírody. Ani bez něho nemá práva někdo zváti sebe wood- crafterem. Dnes může býti v každém kmeni postupováno podle naší příručky „Rok v přírodě„. Den co den chodí junák do přírody, pozoruje, zaznamenává si a na sněmu předloží kmeni svoje pozorování, záznamy, fotografie Každý měsíc zařídí něco pro ochranu přírody, však volá o pomoc mnoho neštastných Měl bych připojit ještě sociální práci, však myslím při svém článku hlavně na naši mládež, a té sluší především sebevzdělání po této cestě prakse a úsilí. Náčelník E. TH. SETON o UDÍLENÍ ORLÍCH PER Ve svých vůdcovských kursech zdůrazňujeme vždy, že je třeba dobře soudcovati, a pouču'jeme 0 nejlepších methodách. Potřeba toho jest bohužel příliš zřejmá. V jednom táboře jsem shledal, že dětem desetiletým byla udílena pocta za chůzi: míli za 9 minut. Ptal jsem se, kde byla míle ta vyznačena a dostalo se mi odpovědi: „Tam k tomu stromu? „Kdo ji měřil ?„ „Nikdo Vlastně ; uznali jsme, že by to mohla být míle." „A kdo svědčil ?" „Och, dvě děti šly spolu a svědčily jedno druhému," atd. atd. V jiném táboru viděl jsem chlapce, který dostal uznání za záchranu tonou- cího a sám neuměl udělat ve vodě ani pět rázů. Zase v jiném jsem přišel k tomu, jak bylo žádáno uznání světového rekordu za vaření vody — 6 až 7 minut — avšak na každý hrnec byli dva chlapci, jeden štípaje dříví a druhý přikládaje.