Stránka:vatra-27-1.djvu/15

ROK NAŠÉHO TRVANIA. Je tomu už rok, čo sme si založili kmeň „„Priatefov prírody". Každý z nás iste zajasá na tie chvíle, keď sme si volili svoju cestu nového života pri jasnom plameni ohňa. Za krásného odpoludnia pobierala sa hfbka chlapcov Neresnickou dolinou pod Hurbanovu skalu. Lesy boly žlté, listy čo zváčša opřchnuté, nepočuť vtáctvo, ktoré v lete tak vesele spievalo. Je smutno a ticho. Len kedy-tedy zaveje slabý vetrík a zašuchoce listím. Neresnica už z ďaleka nás volá svojím džblnkotom kryšťálových vlniek: ,,Ó, poď, mládeži milá, polož sa na lono Matky Prírody a uč sa rozumieť jej tajom, ktoré ti podáva!"? Došli sme na svoje vyvolené snemovisko, kde sme si zhotovili svátinu, ktorů tvoril krúh kameňov, slúžiacich nám ako sedadlá, a v stredu malá hranica dreva. Mlčky sme prisadali k jasnému plápolajúcemu ohníčku, ktorý bol zapálený mojím bratom Vojtom. Tu od srdca k srdcu prehovorili sme si, čo žiada náš nový život a aký je jeho ciel. Zvolili sme si svoje kmeňové meno a náš totém. Náš symbol uzaviera 12 plameňov, zaskúpených v krůh; sú barvy červenej. . Je to naších dvanásťtero. Vo vnútru kruhu sú tri zelené vrchy, znázorňujúce prírodu našej vlasti, pripomínajů nám múdré cesty lesa. Nad nimi vychádza- júce slnko, ktoré je žlté a znázorňuje počiatky našej práce na poli junáckom. Ostatok vyplňuje modrá obloha, ktorá hovorí naše svetové heslo: „„S modrou oblohou." Svedkami nám navždy ostanú šumiaca Neresnica a usmievajúci polmesiac. S velkou nechuťou sme opúšťali svoju prvú zakládajúcu vatru, ktorá iste každému z vás tam prítomných vryla pamiatku, ktorá nikdy v nás nezhasne. Julo. OBRAZ VĚDCE. Alkibiades vypravuje v Platonově „„Hostině“ o Sokratoví: »+Co však dál vykonal muž tento statný a co podnikl jednou na vojenské vý- pravě, to stojí za to poslechnouti. Přišel totiž na nějakou myšlenku a stál v za- hloubání od rána na témě místě, a když nemohl záhadě přijít na kloub, nepovolo- val, nýbrž stál a stál, přemýšleje. A už bylo poledne a lidé to pozorovali a divíce se, jedm druhým říkali, že Sokrates od rána stojí a o něčem přemýšlí. Konečně někteří z Ionů, kdyš již večer byl, povečeřevše, protože tehdá právě léto bylo, lože svá ven vynesli a dílem v chládku spali, dílem Sokrata pozorovali, bude-li také celou noc státi. A on stál až do rána do slunce východu; pak pomodliv se k slunci, pryč odešel" Z Rádlovy „„Moderní vědy". T5