Stránka:vatra-26-3.djvu/18

KOLDA: V ZEMIŽHAVÉHO SLUNCE Do prudkého, žhavého slunce trčí obrovité růžice kaktusů. Chudá a vyprahlá zem, mučena sluncem, puká hlubokými jízvami. Bylo by zde nejméně 40“ C ve stínu, kdyby zde nějaký stín byl. Je tu však než moře kaktusů s rudou, pustou stezkou, která řeřa- vějíc vedrem, těžce. stoupá dvěma serpentinami na jediný vrch v této pláni. Zdá se ti býti to jen pohádkou, ale je to hrozně sku- tečné a živé, neboť tam na obzoru narazilo slunce svými paprsky na cosi strašlivého. Mezi listy zaleskl se jakýs krunýř. Nestvůrné tělo kryté fialovými, kovově lesklými krovkami se kymácí na šesti nohách pouští. Hrozná kusadla a veliké vypoulené „oči na přídi netvora nahánějí hrůzu. A já jsem sám v té poušti podivných zjevů! Ale ne, podstoupil-li jsem již tuto dobrodružnou cestu, neuteku. Pouštím se s hrdlem zadrhnutým polední hrůzou na osamělý vrchol. Říká se, že není většího požitku nad ten, můžeš-li „hrdě stoupnouti na šíji dobyté hory““. Jaký blud! Pustá hora mne vzala do svých dlaní a vyzdvihla strašlivě vysoko: „Dívej sel“ Slunce vrcholí. Je naprosté ticho, jen země se trhá vedrem. Na blízkém skalním výstupku se náhle objevila neobyčejná věc — ruka. Podivná a veliká pracka, zelená a Šupinatá, vyrůstající z ohromného zeleného těla, nad paží ještěří krk, škubající sebou mohutným dechem, hladká a silná hlava se strašnými čelistmi, ze kterých občas vylétá černý, tenký jazyk. Oko netvora se chvilkami lhostejně zastírá víčkem. VŠší silou odvracím obličej od zelené hrůzy, která mi vlévá olovo do žil, mé oči zoufale bloudí po roz- žhavené poušti, ale mezi těmi podivnými rostlinami není spasení. Není tu člověka ani jeho stopy, jen tu a tam narazí slunce na kus slídy a vytvoří jiskřící stříbrný květ. Však co to! Tam, kde se červená cesta doplazila k obzoru, vlaje modrá pentle dýmu. Tábor! Lidé! Zachráněn! Tak končí moje dobrodružství v Zemi Žhavého Slunce. Není to však žádná pohádka, ta země skutečně jest. Já o ní vím, protože je — moje. Vám o ní povím. Sám jsem ji stvořil. Na starou roz- pukanou zeď naší zahrádky jsem nanesl trochu hlíny a nasázel netřesky, lomikameny a rozchodníky, které jsem nasbíral na pu- stých kamenitých stráních. A aby mé oči v té nové zemi neza- bloudily, udělal jsem tam vrch s červenou cestou. A jednou, když jsem zrovna žasl nad tím, jak nádherná věc je takový netřesk při pohledu z blízka, přihodilo se mi vylíčené už dobrodružství. Šesti- nohým netvorem byl střevlík, a tím krokodilem je hezoučká je- štěrka, které se v mé maličké divočině moc líbí. Teď prožívám krásné dny, neboť toužím a čekám až rozchodník rozkvete a nad jeho zlatými hvězdami se rozsvítí něžné, bílé lomi- kameny a nakonec velikán netřesk rozloží podivné květy. Jaká to bude tichá krása. Přinesu si ještě nějakou ještěrku, nebo třeba želvu, udělám jezírko, nasbírám nejpodivnější květiny, a můj di- voký kraj bude ještě divočejší. Ale nezvu nikoho, vytvoř si jisám! 48