Stránka:vatra-26-2.djvu/12

LEOŠ JANÁČEK: SEDM HAVRANŮ Z Lidových Novin Havran, černý jak dlouhý věk, spustil se onehdy měkce, plavně na větvičku ořechu v mé zahrádce. Mrazíkem zešedivěla už tráva, kapradí zrezavělo; několik žlutých listů rybízu dostalo po stří- brném okraji. Ořech si ustlal opadaným listím; holé větvičky, jako umazané ručky, držely sem a tam ještě po oříšku. O tom věděl havran. Dnes 8. listopadu 1922 bylo na ořechu až černo. Sneslo se na něj sedm havranů! Kde a jak si řekli, že ořechů tu zbylo pro celou i0dinu? Lituji, že znám z jejich hovorů jen jediné slůvko: A. Myslím, že vynechali druhou slabiku: — du. Mělo to býti stydlivé „krrradu“. Ale bylo jim dopřáno počestně obrat co oříšků zbylo. Obrali, ba naházeli mi jich do zahradv z nejvyšších větviček, kam ráhnem při otloukání jsme nedosáhli, ještě plný košíček. Když 14. listopadu vznesli se znenadání vysoko do oblaků, tak vysoko, že sotva dolehlo ke mně pobízivé volání, napadlo mi z pohádky, že to není sedm havranů, ale že je to sedm bratrů zakletých; že kdesi jim sestřička šije čarovné šatečky z večerních červánků. , Až je ušije a jim na ramínka přehodí, spadne z nich kletba havranní. I zachtělo se mi volat za nimi: „Přijďte zas na rok!“ „Šatečky budou ušity.“ Odletěli. Oj, navléci na nitku i svého vědomí rytmy těch barevných zázraků — od žlutých lístků rybízů s ostříbřeným okrajem až po zamlžené stříbro tiché Visly, kam spěli havránci! 26