Jak vzpomínal Sůva II.
(Rorejsovi)
“… Dojala mne smrt prof. Seiferta, to je hrůza, co těch mozkových chorob řádí. I jeho odkaz dětem z Milíčova domu[1] je v jeho životním stylu – myslel na děti stále, a chtěl jim ještě dětská léta vykrášlit; vzpomínal jsem, jak jsme spolu chodívali do veleslavínského sirotčince a co jsme se nahovořili o domu dětství v Krnsku; Přemysl by měl požádat pane učitele Krcha, aby prohlédl Seifertovu literární pozůstalost a zachoval knihovnu – jsme mu povinni vydat nějaký památníček, už pro ty křivdy, jež vytrpěl. Až budeme tento měsíc vzpomínat na naši svatbu, vybaví se mně zase to odpoledne, kdy jsem v jeho bytě našel Vás tři, a našel Tebe. …”
“… Já sám bych si rád přečetl ty “Moderní hrdiny” — nešlo by to poslat, tak pod cukrovím? A k tomu zpěvníček, z něhož zpívají v Milíčově domě? Ať to Jenda zařídí; jako dáreček k vánocům; ten celý sbor i s Přemyslem a Olgou srdečně pozdravuji – bývám v duchu s nimi často v neděli dopoledne a modlívám se za ně i jejich mládež, ještě jsem to nikomu neříkal, ale své návštěvy u nich a v Americké domovině, v ústavu nevidomých a u brněnských mrzáčků mám v tak živé paměti, jako ty doby, kdy jsem s Milošem Seifertem prožíval lásku dětí ve veleslavínském legionářském sirotčinci anebo když jsme začínali práci v Legii malých; kolikrát si myslím, zda bychom spolu nemohli převzít Americký Domov nebo přímo vystavět “Domov Svobody” pro všecky sirotky po našich padlých, usnadnit osiřelým sirotkům studium a dobu učení v řemeslech a továrnách a vést je až do dvaceti let v tom duchu, který my považujeme za správný. …”
