Pokračování textu ze strany 178
Les má své rulíky, vraní oka, lýkovce, ale těch se hoch lesní moudrosti bát nemusí, poněvadž se naučil znáti lesní byliny.
Není v našich lesích takřka vůbec dravých zvířat, a je proto zbytečno se tolik nad nimi horšiti. Není u nás štírů, není jedovatých pavouků.
Jen zmije je tu a už od malička dětem se líčí jako něco hrůzného a vyvolává se k ní neláska a pomstychtivost, jako by byla tady přišla skutečně dlouho očekávaná příležitost: zabít bez zodpovědnosti!
Zmije je jediným nebezpečím v lese, poněvadž se může stát, že chtivý náš zrak zabloudí někam jinam a nevidí, kam jsme šlápli. Proto ale přece milovník přírody bude si musit přece vštípit v srdce tyto dvě zásady:
1. zmiji dobře znát a nechat ji na pokoji,
2. nezabíjet ji, není-li toho potřeba v sebeobraně.
Tedy předně: zmiji znát! Je tak různě zbarvena, že není vždy tak lehko ji poznat. Ale Matka Starost ji znamenala pro výstrahu: písmeno »H« za hlavou a klikatý pruh po hřbetě přesvědčuje dostatečně.
Zmiji zbytečně nezabíjet! Kdo má rád přírodu, vyvaruje se všeho zabíjení! S puškou chodit do lesa je řeznictví! Kamenem do živého tvora je klukovství! Hoch-junák, jenž má ušlechtilý charakter, jde do lesa s láskou. Matka Starost ti dává výstrahu: nech zmiji na pokoji! Je to také její dítě. Pečuje o ně jako o tebe. Jí patří trestat a odstraňovat. Nezahlušuj svědomí plochými názory nevzdělanců! Přej života každému!
Možná, že se naučíš učiniti zmiji neškodnou, tak jako Indové kobru. Jistě tě však bude její život zajímat. Nech ji na živu!
