Pokračování textu ze strany 17
… A otec jeho, vida údiv v očích matky, řekl: „Odkud přišel?“ A nikdy nebyl s to, aby odpověděl; i nazvali ho Wo, aby si připomněli, že nevědí, odkud přišel.
Když Wo vyrostl, byl silnější a rychlejších nohou než kdokoli v kmeni. Stal se slavným lovcem. Znal zvyky všech divokých zvířat a dovedl čísti znamení povětrnosti. Když zestárl, stal se náčelníkem a všichni mu naslouchali, když mluvil u táborového ohně, ale Wo uspokojen nebyl. Jeho jméno bylo otázka a otázky honily se mu myslí.
Odkud přišel? Kam se ubírá? Proč slunce vychází a zapadá? Proč život rozpukává listy a květy, když přichází jaro? Proč dítě vyroste v muže a zestárne a zemře?
Tajemství rostlo před ním, jak uvažoval. Ráno stával na vrcholku hory a rozpínaje ruce, volal: „Odkud?“ V noci volal na měsíc: „Kam?“ Naslouchal šustění větru ve stromech a zpěvu potůčku a snažil se naučiti jejich mluvě. Díval se upřeně do očí malých dětí a snažil se vyčísti tajemství života. Poslouchal u mlčelivých rtů mrtvého, čekaje, zda mu neřekne, kam odešel, Odcházel mezi své druhy tichý a zamlklý, rozhlížeje se stále po neviditelném a nastavuje sluch nevyslovenému. Seděl jednou tak dlouho mlčky ve sněmovním kruhu, až starší se ho otázali. Na dotaz jejich odpověděl, jakoby se probudil ze sna:
„Otcové vaši od počátku stopovali zvěř v lese. Nikdo není tak chytrý jako liška, ale člověk dovede jíti po její stopě do jejího doupěte. Ačkoliv jsme slabší než velký medvěd a zubr, svou moudrostí je přemůžeme. Jelen má rychlejší nohy než my, ale překonáme jej svou silou. Nedovedeme lítati ..text pokračuje
