Pokračování textu ze strany 75
… vládě pozemky, na které si dělá právo v Idahu… Měl jsem příležitost v poslední své výroční zprávě říci, že „Josef a jeho muži se ukázali udatnými a obratnými bojovníky, kteří, s jedinou výjimkou, zachovávali pravidla civilisovaného válečnictví a nehanobili svých mrtvých nepřátel.“ Tito Indiáni byli utiskováni bílými osadníky na půdě, kterou měli za svou vlastní a když tento útisk byl nesnesitelný, byli nucení na uhájení vlastní cti chopiti se zbraní.
V celé naší smutné historii o Indiánech nic nevyrovná se pathetické výmluvnosti řeči náčelníka kmene Nez Percé, když se podrobovali:
„Jsem unaven z boje. Naši náčelníci jsou zabiti. Zrcadlo jest mrtev. Túhulhulsot jest mrtev. Staří lidé všichni jsou mrtvi. Mladí teď říkají „ano“ nebo „ne“. Ten, jenž vedl mladé, jest mrtev. Jest zima a nemáme pokrývek. Malé děti se třesou zimou. Moji lidé někteří uprchli do hor a nemají pokrývek ani potravy. Nikdo neví, kde jsou — snad zemřeli zmrznuvše. Musím míti čas, abych se podíval po svých dětech a poznal, kolik jich mohu najíti. Možná, že je najdu mezi mrtvými. Slyšte mne, moji náčelníci: Jsem unaven. Srdce mé jest nemocno a smutno. Od chvíle, kde slunce teď stojí, nebudu už bojovati.“
