Pokračování textu ze strany 85
Tento plán působil znamenitě a pokud jsme mohli souditi, naše rány padaly mezi Apače a tolik je podráždily, že už nehledali přístřeší, ale směle se dívali vstříc našemu ohni a vraceli jej energicky, při čemž zbraně mužům naplňovaly znova ženy, které sdílely jejich nebezpečí. Kvílení ženy indiánské a slabý výkřik děcka byly důkazem, že poslové smrti nevyhledávali jen muže. Brown nařídil, abychom zastavili střelbu a naposled vyzval Apače, aby se podrobili, nebo nechali odejíti svým ženám a dětem bez úhony. Se své strany Apačové přestali také se všemi projevy nepřátelství a některým z nás Američanů se zdálo, že musejí se odhodlati k ústupu a promlouvali jsme o té věci mezi sebou. Naši indiánští vůdci a tlumočníci vykřikli: „Pozor! Začínají Zpěv Smrti; vyrazí k útoku!“ Byl to vzrušující zpěv,[1] jejž těžko jest popsati, na půl kvílení, na půl odsouzení — bědování zoufalých a divý křik pomsty. Pak se střídalo naříkání a hádání se žen se šoupáním nohou a zase temné vytí divokých buldogů, čímž se projevovali muži v jeskyni, odráželo se od chladných, bezcitných stěn skal.
„Podívejte se! Tu přicházejí!“ Přes okraj, vedeni pudem, pohybujíce se jakoby byli všichni částí jednoho těla, vyskočilo a pádilo dvacet bojovníků — všech nádherných chlapíků; každý nesl na zádech toulec naplněný dlouhými, červenými šípy svého kmene; každý měl v rukou luk a ručnici, ručnici nabitou. Polovička jich zůstala státi na okraji, neboť ..text pokračuje
- ↑
Zpěv Smrti, snad ten, jenž zde byl zpíván, jest na
příklad:
„Otče, jdeme zemříti,
nedej bázně vstoupiti do srdcí naších.
Pro sebe se nermoutíme, ale pro ty, kteří zůstanou za námi.
Jdeme zemříti.“
