LESNÍ SNĚM.
Vidím kolem sebe choditi denně děti skrofulosní, s hroznými ranami na krku, děti neduživé, skroucených těl a strhaných tváří a vidím, jak příroda hrozně trestá člověka za to, že se od ní odklonil, to jest, že zavrhl vše zdravé a krásné, to co se nedá nikým nahraditi a naproti tomu se radostně dívám na naše junáky, jak se vracejí zdrávi a opálení z pobytu v lese; toť jest zase přírody dík.
Svoji první práci v tomto směru věnuji Tobě, drahý bratře, jako dík za to, co jsi ve mně vzbudil krásného a zdravého, jako dík za to, že jsi uvedl naše junáky na pravou cestu, na cestu věčného míru a lásky.
Les jednotvárně šuměl, jako by doprovázel ptáky v jejích solových zpěvech. Obrovské smrky se tiše pohybovaly ve svých mohutných korunách, jako kdyby hýčkaly nějaké robě a to konaly neustále, bez jakéhokoliv popudu, neboť větřík, ten čtverák. který si neustále pohrává s loňským listím a s malými útržky březové kury, i ten na chvíli ustal ve svém věčnem běhu.
Zdá se, že celá příroda odpočívá… Neodpočívá ale její nepřítel. Pojednou byl klid lesa přerušen ranou, která se lámala ve vysokých skalách v několikanásobnou ozvěnu. To loví ten, který si říká Světa Pán.
Hned po ráně se rozlehl kvílivý pláč, tak teskný a naříkavý, hlas který vyjadřoval veškerou touhu po životě. po krásných paloučcích plných šťavnaté zeleně a zároveň hlas, který vypravoval o bolesti umírání a hrůze před smrtí.
Ležel to na zelené louce mladý Skok, druhdy nejkrásnější srnec z Tater. Šel ukojiti svou žízeň k řece, ale již mu nebylo popřáno, by ponořil svou hlavu do čisté, průzračné vody a mohl se napojiti. Jakmile mu podklesly jeho ztepilé nožky, které se tak rády vymršťovaly do vzduchu, aby nejbližším okamžikem zase tepaly zemi, jeho spása před hrozícím nebezpečím, tu vyskočil z houští člověk, v jedné ruce pušku, v druhé nuž a hnal se ku padlému Skoku. Ten se hleděl nadzdvihnouti, ale nešlo to. Člověk chvíli stál, potom ale učinil několik kroků, vrazil nůž Skoku pod hrdlo, vytáhl z rány ven, otřel o lesklou srst srncovu a zastrčil do pochvy.
Tomuto se vyvalila krev z rány, oči se naposledy rozhlédly po krásném nebi, tělo se natáhlo ve smrtelné křeči a jeho duše ulétla navždy z těla do pastvin, tam, kde není žádných lovců a žádné smrti.
Člověk si naložil svou kořist na ramena. odnesl domu a doma odsekl kus lebky s parůžky, očistil, napsal na ně později datum a pověsil na stěnu. Jak Skok těžko umíral, toho si bohužel nenapsal, aby si to mohl někdy připomenouti.
A jeho touha byla ukojena.
V lese zatím nastal poplach. Straka Chechtavka, která seděla na blízku a vše viděla, vyrazila z větví borovice nad les, zatřepala svým ocasem a chechtajíc se i při této hrozné zvěsti, křičela ji nad celým lesem, Od ní přejaly novinu sýkory tanečnice a roznesly ji po korunách bříz, borovic a smrku, do nejhustších část křoví i do každého kouta skal.
Letěly okolo medvěda Brum-Brum, zvěstovaly mu novinu, zatančily před vlkem Hau a i ve svém tanci mu povídaly své poselství, potom totéž učinily před jelenem Dup-Dup a odletěly šířit zprávu i mezi ostatní zvěř lesa.
Brum-Brum se nad zvěstí zamyslil, potřásl svým kožichem a pohleděl na své tlapky, na které se nejvíce v případě nebezpečí spoléhal, neboť měl na nich drápy ostřejší noze.
Vlk Hau rázem stanul, pokrčil zadní nohy, jako by se chystal ku skoku a myslil si, že jest nejlépe důvěřovali své chytrosti a svým zubům.
Jelen Dup-Dup, kterého. dostihla zvěst na pastvě, nadzdvihl svou krásnou hlavu s mohutnými parohy, zadupal nohou a hrdě pozoroval stín parohu, své nejlepší zbraně.
Za chvíli se setkal starý Brum-Brum s vlkem Hau a rozmlouvali spolu o ranní události, Brum-Brum sliboval lovci při prvním potkání bez pušky upřímné obejmutí, až budou žebra praskat a na radu Hau-ovu usnesli se oba na večer svolali Přírodní radu na louku v Modrém lese,
