GAMMA: PŘEDJAŘÍ
Úchvatný je pohled na černé, holé větve stromů v předjaří, dva dny, den před zeleným výbuchem života! Nic ještě není vidět tělesnýma očima, krom těch černých klikatin a run haluzí a snětí, ale duševní oči už spatřily vespod nich, uvnitř, všecku tu sílu ještě zatajovanou, prudké, skryté dychtění vyrazit radostně do slunce, nezadržitelnou věrnou vůli růstu, květu, plodu. Jak výmluvný, posilující, zdvihající pohled na tento protiklad zevně holých větví a na bohatství čekajícího obsahu vnitřního, plného šťav a vůle života! Celou zimu sbíraly se uvnitř ve skrytosti ty šťávy a vůle, aby naráz pak mohly vyrazit. Dnes ještě jsou to jen jakoby mrtvé kusy odbytého loňského bytí, ale zítra usvědčí nás najednou z omylu. Zítra zdvihnou se tam opět první lehounké obláčky nového žití — napřed jako řiďounký zelený dým, provláčející se vzhůru mezi černými větvemi, pak proskočí všude po nich plno drobounkých zelených světýlek, pak rozsedne se po nich bezpočtu něžných, radostně se zelenajících chomáčků a potom náhle vyrazí všemi směry, se všech stran tisíci stavidly ta dávno chystaná zelená potopa. Země, ptáci, lidská srdce se rozblaží.
