Táborové stany

Z thewoodcraft.org
< Uživatel:Keny
Verze z 8. 9. 2021, 11:34, kterou vytvořil Keny (diskuse | příspěvky) (→‎Jehlánek)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)


Nejběžnějším typem táborového stanu na woodcrafterských táborech v ČR během 90. let bylo lakotské týpí. Předtím, od roku 1912, se se šila týpí podle Setonova střihu, ale táborníci většinou používali různé typy podsadových stanů, jejichž základem byly vojenské stanové dílce protože až do druhé poloviny 20. století byla limitujícím prvkem táboření mobilita. Cestovali vlakem a veškeré táborové vybavení si z nádraží museli odtáhnout na zádech. I relativně malé týpí představovalo velký balík a pokud na konci táboření zapršelo, pekelně těžký.

Týpí

Týpí je stan, který na tábořišti působí vskutku malebně, ovšem malebnost táboření v týpí je podmíněna indiánským stylem interiéru. Jenže o interiéru týpí Seton nic konkrétního nenapsal. V původním vydání Dvou divochů sice byla ilustrace, na níž byla zachycena „rosná plachta” – linning, jenže pozdější vydání obsahovaly pouze doprovodné „pérovky”. Nikdo tedy pořádně nevěděl, jak by to mělo v týpí vypadat.

A pak zde byl problém, o kterém nikdo nic netušil, dokud se v Čechách neobjevila kniha manželů Laubinových. Týpí podle Setonova střihu vytvoří tzv. rotační kužel, kdežto originální indiánské týpí je kosý kužel[1], jehož základna není kruhová, ale vejčitého tvaru.

To má svoje důvody. Týpí je rodinný stan. Lůžko vzadu bylo zakryté tzv. ozanem, který sváděl za deště vodu kapající z koruny za linning. Prostory po stranách chránil před vodou stékající po tyčích linning. Ohniště bylo posunuté blíž ke vchodu, kouřový otvor přímo nad ním. takže za deště voda stékala mimo obytný prostor.

Holé týpí je komín, ve kterém za deště kape voda za krk a zatím co se pečou kolena, ledový vzduch táhne na záda.

Šeltr

„Šeltr”, je totéž co přístřešek. Nejrůzněji improvizované stanové přístřešky se používaly odjakživa, proto se tohle anglické slovo vžilo pro typ, který v anglické literatuře najdete pod názvem „baker tent” (pekařský stan).

Jehlánek

Jehlánek, tzv. pyramidový stan má dlouhou tradici, protože pro jeho stavbu stačí jedna nebo dvě tyče a pár kolíků.

Američtí lovci si stavěli improvizované jehlánky z obdélníkové celty, ale pro delší táboření používali Takže větší typy jehlanu u kterého měl přední díl se vchodem našitou ještě plachtu, kterou bylo možné zavěsit na tyče a tím získat výhodu šeltru – oheň krytý před deštěm.

V Evropě používala pyramidové stany rakousko-uherská a německá armáda. Nebyly to však velké stany určené k delšímu pobytu v poli.Každý voják měl u sebe svůj vlastní stanový dílec, který mohl použít za nepohody jako pláštěnku. Jejich spojením ale bylo možné postavit i různé typy stanů.

Základním typem byl jehlan. Německá armáda používala trojúhelníkové stanové dílce. Na jeden stan, do kterého se věšli 3 vojáci byly potřeba čtyři. Vzhledem k tomu, že minimálně jeden z nich měl být vždy na hlídce, to stačilo.

Rakousko-uherská armáda používala celty kosočtvercové, které byly praktičtější. Na postavení jehlanu stačily jen dvě. Ten byl sice menší než ten německý, ale byl dost velký na to, aby se do něj vešli oba vojáci a výšku měl tak akorát, aby se místo tyče dala použít puška s nasazeným bajonetem.

Bohužel nevíme, od kdy rakousko-uherská armáda tento typ stanového dílce začala používat, ale po první světové válce šlo o nejdostupnější a nejlacinější typ stanu, který byl pro svou variabilitu velmi oblíbený. Měl pouze jednu nevýhodu – omezený vnitřní prostor. Což o to, vojákům to nevadilo, protože stany používali jen při cvičení. Ale pro dlouhodobější táboření bylo lepší použít podsadu[2] a místo středové tyče, či závěsné vidlice, laťovou konstrukci. Nicméně šlo o malý stan, u kterého nebylo možné mít krytý otevřený oheň.

Jak plynuly roky od poslední války, začaly být kosočtvercové stanové dílce stále méně dostupné. Mobilizovaná armáda, se již pěšky nepřesouvá, takže v poli netáboří. Takže místo kosočtvercových stanových dílců začala používat dílce čtvercové, které pro ni byly praktičtější. jenže z těch se už nic kloudného postavit nedá. Ale vyráběly se, tak jako původní stanové dílce, z celtoviny. Jenže její výroba skončila poté co se začaly používat odolnější tkaniny z polyesteru.

Vyráběla se už jen silnější stanovka, používaná na velké kempingové stany. Původní celtovina byla impregnovaná, lehká, tenká, hustě tkaná látka. Pro velké stany nevhodná, protože se snadno roztrhla a také ji propálila sebemenší jiskra.

S celtami zmizely i původní jehlanové stany na podsadách. Nahradily je Áčka.

Renesance jehlánku

Počátkem 90. let, krátce po vzniku Ligy lesní moudrosti byla vydaná jako … svazek edice Les kniha Jiřího Macka - Čiksiky "Táboříme v týpí". A na menších táborech začala velká týpí nahrazovat podsadové stany, protože byla skladnější i cenově dostupnější.

Renesanci jehlánků ovšem přinesl až přelom tisíciletí. Připravit sadu tyčí na šeltr či týpí je zdlouhavé. Navíc je to někdy problém.

Jehlánek bylo možné použít místo týpí na krátké víkendové táboření, i jako pomocnou stavbu pro uskladnění „cajků” před postavením a vybavením týpí, či jejich uskladnění před transportem z tábora, kdy už bylo týpí sbalené.

Wigwam

Je zcela evidentní, že na nedostatky táboření v týpí narazil už Seton, jinak by .. vydání Svitku z roku 1910 neobsahovalo jeho koncept “týpí nového stylu” – variaci na jehlánek s chlopněma. Sám ovšem cítil, že jeho výtvor vypadá fakt blbě.[3].

Mně se mnohem víc než týpí odjakživa líbil wigwam.[4]. Týpí je optimálním stan pro rovné, otevřené pláně, kde moc neprší. Kdežto wigwam je ideální do podmínek, které panují u nás.

Ideálním místem je pro něj malá mýtinka v houští. Je-li wigwam uvnitř vybaven palandou, nezáleží ani na tom, je-li suchá a rovná. Nebudu ho stavět v kališti, na svahu, na dně rokle nebo na skále, do které se konstrukce nedá kloudným způsobem ukotvit. To dá rozum. Ale na otevřené louce, která je ideální pro týpí, je nutné stavbu řádně ukotvit šňůrami, aby vítr plachty neodnášel.

Na louce také nelze mít postavenou trvalou konstrukci, protože by ji pak nebylo možné sekat.

Pevná konstrukce tradičního wigwamu z lískových prutů má v našich podmínkách životnost zhruba 2 až čtyři roky. Její stavba zabere 1-2 dny, v závislosti na dostatku stavebního materiálu.

Pokud se využívá pevná konstrukce, je stavba wigwamu výrazně rychlejší než u týpí, neboť stačí pouze nahodit plachty. Také není nutné přepravovat z konstrukce nic víc než plachty (12,5 kg) a ev. rošty na palandu (15-30 kg v závislosti na použitém materiálu).

Pokud však chcete tábořit na více místech, je udržování pevné konstrukce časově neúnosné a ne vždy je po ruce dostatek vhodného materiálu[5].

Počátky táboření ve wigwamech v ČR

Buck a Warapa – plášť z jednoho kusu, konstrukce z prutů

2002 debata u Pety v Dluhonicích, při které jsme se dohadovali o konstrukci. Výsledkem bylo, že jsem zakoupil plátno s tím že se to udělá podle mého. Původní plán byl, že by měl každý svůj dílec, který by se dal použít na pokrytí wigwamu (bylo jich 12). Nakonec skončily u Muskwy.

Muskwa po praktickém pokusu přišel s inovací – střešní plachty sešil po dvou vedle sebe. A obvodové po dvou za sebou.

Prakticky ověřil jak se táboří ve wigwamu během zimy 2002/2003 na Rychlebkách.

Keny..

Plachty na můj vlastní wigwam ušil v r. 2003 Pard. Poprvé byly použity na konstrukci, kterou jsem stavěl s Františkem Valérem na Kosím potoce 28.6.2003 v 16:30 Budování konstrukce zabralo téměř celý den - přesněji 10 hodin čistého času. Tato konstrukce se používala při táboření v roce 2004 a 2005.

Další konstrukci jsem postavil na jaře 2004 na Rychlebkách na Jahodníku a pak těsně před létem – 12.6.2004 u louky Wabashů na Jakartovicích. Tam jsme pak v létě tábořili.

V roce 2006 na Kosáku jsem poprvé použil Wigwam "IKEA". Tábořilo se na horní louce. Poblíž dřevárny. Tehdy měl ještě navíc jednu obruč v úrovni pasu a dva menší postranní oblouky. Stojiny byly ze stejných latí jako oblouky, což vedlo k jejich deformaci a posměšným přazdívkám aka "Tančící dům" a pod. Spoj se prováděl sešroubováním skrz dírky – tehdy ještě bez zářezu. Nohy palandy neměly vzpěry a k jejímu pokrytí jsem používal sololitové pláty. Palanda díky tomu vyžadovala větší množství podpůrných desek.

V roce 2007 se tábořilo na stejném místě. Davys mi tehdy nakukal, abych místo šroubování ty stojiny pouze vázal. V srpnu se tábořilo na Oranově louce. Kopule stála na louce vpravo od mostku.

V roce 2008 jsme na kosáku wigwam nestavěli?, až pak na Vydřím kouzle – vázaná konstrukce na prd. Špagáty popraskaly. Koupě hadicových kroužků

V roce 2009 Jsme stavěli wigwam na horním konci louky? Na Rychlebkách jsme tábořili na mýtině vedle Muskwy. Už s kroužky na stojinách

V roce 2010 Místo sololitu laťové rošty. Původně 90cm široké. Zůženo na 80cm V červenci táboření na Rychlebkách na mýtině - postavena malá pevná konstrukce

V roce 2011 V červenci se tábořilo nejprve na kosáku, ale použil jsem pouze plachty. A wigwam jsem stavěl až na louce u Střely V srpnu tábořila Waštewin Quidem a Hankou s plachtami na malé konstrukci v Rychlebkách.

V roce 2012 Tábořili jsme v červenci u Kosáku na novém místě v houštině

V roce 2013 V červenci na Kosáku v houštině V srpnu na Rychlebech v jehlánku pod Javorem


V takovém případě se stává klíčová - mobilita. Proto jsem od roku 2006 začal používat mobilní konstrukci - posměváčky přezdívanou "IKEA" - kterou od té doby průběžně zdokonaluji. Posledním výrazným vylepšením bylo zavedení hadicových spojek na uchycení nosných oblouků konstrukce ke stojinám. Poprvé použité v r. 2010. Proto se dá říct že vývoj konstrukce vlastní kopule je v podstatě ukončen.

Mobilní wigwam má oproti týpí jednu obrovskou výhodu, a to že jej lze kompletně - včetně konstrukce, palandy i vybavení přepravovat běžným osobním vozem vybaveným zahrádkou, či přívěsem. Má však také jednu nevýhodu - jeho sestavení a sbalení je časově mnohem náročnější než u týpí.

Postupem doby s pomocí různých vylepšení a s použitím aku šroubováku se mi podařilo zredukovat čas potřebný k postavení od nuly po nahození plachet zhruba na 4 člověkohodiny. Rozložení a naložení na vůz trvá zhruba 3 člověkohodiny.

Bohužel kompletní sestavení mobilní konstrukce patří mezi mentálně náročnější operace, než je pouhé naskládání tyčí na trojnohu. V případě sehrané dvojice by však bylo možné tyto operace výrazně zkrátit.

  1. Pokud spustíte z koruny týpí šňůru dolů, a všechny konce tyčí od ní budou stejně daleko, jde o rotační kužel, kdežto u kosého kužele bude viset blíž k jedné straně – viz též Wikipedia, heslo [[1]].
  2. Čeští skauti si namlouvají, že podsady jsou jejich „vynález”, ale není tomu tak. Tzv. „miner tent” se vyskytoval jak ve variantě s (plátěnou) podsadou, i bez ní. Bylo by tedy hrubě naivní se domnívat, že nikoho jiného nenapadlo si podsadu, v případě potřeby, udělat z nějakého materiálu už dřív – https://hdl.handle.net/2027/loc.ark:/13960/t0zp4nw69?urlappend=%3Bseq=102
  3. Doslova uvedl: „… It is, however, less picturesque than the old style.” („ …, je však méně malebné než [týpí] starého stylu.”)NEW STYLE TEEPEE Stránka:roll_1910.djvu/91
  4. Svůj první „wigwam” jsme si s Bobřím zubem postavili z větví, když nám bylo 11 let. (Poznamenal Keny)
  5. Při prvním táboření na Kosím potoce, v roce 2003 jsem pro vhodné tyče musel chodit skoro 2 kilometry. (Poznamenal Keny)