Stránka:wo1991.djvu/35

Z thewoodcraft.org
Verze z 25. 4. 2022, 10:36, kterou vytvořil Tuwanakha (diskuse | příspěvky) (→‎Validated)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Tato stránka byla ověřena


Pokračování textu ze strany 34

To byl svět Toničky. Básně – kolektivní recitace – a tanec, rytmika, balet – jako vyjádření téže ideje. Ta idea byla revoluční – v tom zůstávala věrnou soudružkou tragicky v mládí zemřelého Prokopa Koudely. Ona, a Míla, byli kdysi jeho druhy. Sovětský svaz byl pro ně zemí, “kde zítra znamená včera”. Plzeňští junáci odešli do SSSR v rámci akce INTERHELPO, budovat socialistickou šestinu světa. Tonička nás učila zpívat píseň o prameni:

Hluboko pod zemí pramen spal drahně let
divnou si písničku zpíval:
že jednou vytryskne,
zaplaví celý svět,
Huboval. Naříkal. Hrozil a spílal.

Oj, černých rukou černé lesy!
Tmí obzory se v dálce kdesi –
Za lesy
Za lesy
je slunce!

Znáš Olšanské hřbitovy? Jsou rozděleny na dvě části. V té druhé části dominuje pravoslavný chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice, který nechal kdysi postavit Dr. Karel Kramář pro ruské, ukrajinské, makedonské emigranty. Jejich hroby jsou kolem chrámu. V této části Olšanských hřbitovů jsou i hroby sovětských vojáků, a jiných zahraničních vojáků. Jdeš-li od hřbitovní brány směrem k pravoslavnému chrámu, dívej se na hroby po Tvé levé straně. Objevíš hrob rodiny Konopáskových. Tam je pohřbena Tonička, vůdkyně Vlčích máků, náčelnice dívčího kmene Dívek Táborového Ohně. Nedaleko padlých rudoarmějců. Často vzpomínám na ni, na Mílu, na Rudolfa Pacha, Josefa Fischera – i na svou sestřenici Zdeňku Varhulíkovou, nadšenou komunistku, popravenou sekerou, společně s Juliem Fučíkem, kterého jsem znal; několik málo dnů před známým velkým náletem na Drážďany. Komunismus? Ideál! Sovětský svaz – země zaslíbená. Co zbylo z těchto snů? Historie Sovětů psána krví – a dějiny naší země po Vítězném Únoru? Jsme svědky debaklu komunismu (aspoň v jeho dosud známé podobě) v evropském rozsahu. Kdykoli jsem stál u hrobu Toničky, vzpomínal jsem na ni, na Mílu, na ostatní, kteří věřili, že pramen vytryskne a zaplaví celý svět. Zemřeli se svým snem. Zemřeli dříve, než se zhroutily trapné kulisy – A přece je v tom smutek. Byl to oklamaný idealismus. Byl to podvedený idealismus.

To píši dnes. Ale vzpomínky, k nimž se vracím, jsou šedesát let staré. Voní Skautským domovem. Voní Prokopským údolím.

..text pokračuje