Pokračování textu ze strany 20
… a její ozvěna zmírala kdesi v dáli. Muži postupovali dále ke stromu, luky majíce napjaty a šípy na tětivě. Avšak uprostřed kruhu nebylo viděti nikoho, jenž by se snažil uniknouti obklíčení; avšak hle! U paty stromu ležely rozházeny vybělené kosti a šklebící se lebka člověka. Smrt si vyžádala tělo tohoto válečníka, vrátivši je zpátky prachu, avšak neumlčela hlasu muže, jenž za života často čelil smrti.
Náčelník, rozhlédnuv se po svých lidech, pozdvihl svého hlasu a pravil: »Toto byl muž, jenž zemřel jako válečník. V jeho hlase zněla radost!«
Muži, kteří zažili toto podivné dobrodružství, spojili se později vespolek, aby lépe sloužili svému lidu, aby byli mladým mužům příkladem šlechetnosti v době míru a vytrvalé odvahy na válečném poli.
Zkazka a píseň, dochované nám po všechna ta století jako inspirace zakladatelů družiny M-wa-da-ni, jsou zosobněním pravdy uctívané všemi lidmi — že totiž smrt nemůže umlčeti hlasu toho, jenž čelí nebezpečí s pevnou odvahou, obětuje život na obranu těch, kdož závisejí na jeho statečnosti. Takový muž snad padne v pusté divočině a jeho kosti, nikým neuctívány a nepohřbeny, leží, až je věky vybělí; avšak jeho hlas bude stále zníti v pustině, až jeho poselství odvahy a radosti nalezne ohlasu v živoucích srdcích.
