Zkazka a píseň o Zon-zi-mon-de.[1]
Písně vítězné, z nichž tuto jednu uvádím, byly zpívány lidem při rytmickém pohybu nohou na oslavu vracejících se vítězných válečníků. Tato ceremonie pro svou nezbytnou součást, totiž skalp, byla nazvána bělochy »skalpovým tancem«, ač Indiáni ji nikdy tak nenazvali.
Nápadná protiva mezi náladou této zkazky, učící úctě a lásce ke starším, a ceremonií samou, jak na ni nazíráme, je překvapující. Avšak s Indiány se to má stejně jako s námi: ukrutnosti války a jemnější city se často prolínají, při čemž tyto trvají, povznášejíce ideovou úroveň lidu, zatím co ony zacházejí, když přešla bojovná horečka. Ze všech těch nesčetných indiánských písní, s nimiž jsem se seznámil, ani jediná nezvěčňuje nějaké krutosti.
Před dávnými lety setkali se Omahové se Siouxy na lovu buvolů; jako obyčejně rozpoutala se bitva, neboť jeden kmen snažil se vypuditi druhého z území bohatého zvěří. Ač Siouxové převyšovali počtem hlav Omahy, tito zůstali vítězi.
Jeden stařec z kmene Omahů, jsa zvědav, jak někteří mladí válečníci si povedou ve svém prvém boji, spěchal na místo srážky. Náhodou právě padl jeden siouxský válečník proklát šípem, a když Omahové spěchali k němu, ..text pokračuje
