Stránka:vatra-24-4.djvu/38

k Šavat se zprávou, že její sestra umírá. Šavat se okamžitě vy- dala na cestu nedbajíc jarní bouře a spousty ledových ker,vkteré zatarasily cestu ve fjordech a řekách. Cesta byla daleká. Savat zahynula v loďce při převážení přes bouřlivou horskou říčku. Proud zanesl její tělo až do moře. Stalo se to roku 1860. Mladší avatin syn, s kterým jsem jela na parníku, vyprávěl mi legendu o původu svého rodu . „Kdysi, velmi dávno, byla země osídlena lidmi štědrýmí, po- hostinnýmí a zmužilými Lidé se dostávali 5 této země do oblač- ných končin, a žili ve svatém království jako dříve. Dva jinoši se rozhodli nevzíti si za ženy Indiánky. Oděli se hávem rudého a černého datla a letěli na nebesa, aby si našli nevěsty. Nebeský vládce trestal smrtí opovážlivé lidi, kteří chtěli vniknouti dojeho vysokého království — a oni to věděli. Ale v temné noci, mla— díci, přeměnění v ptáky proletěli do říše nebeských dcer a okou— zlili je. Jednomu se narodil syn, kterého vrhl na zem v podobě havrana. Tak se Havran stal rodovým náčelníkem plemene, k němuž patřil manžel Šavatin“. Totemové kůly jsou cennými ukázkami primitivního prastarého indiánského umění. S počátku je těžko vyznat se v náčrtcích těchto památníků, ale základní znaky, které se opakují téměř na všech totemech, jsou klíčem“ k jejich rozluštění. Medvěd, bobr a vlk se málo od sebe liší, ale známé znaky charakterisují každého z nich. Tmavohnědý medvěd vždy vypla- zuje jazyk — černý naproti tomu cení dvě řady zubů. Vlk má vždy dva dlouhé špičáky, bobři přitažený ocas a dva dlouhé přední zuby. Havran má ostrý zobák, orel zahnutý. Jak asi vznikl totemism? Učenci nenašli ještě uspokojivého výkladu tohoto obyčeje, roz- šířeného nejen v Severní a Jižní Americe, ale i v Australii. Po- kusíme si to takto vyložiti: pračlověk žil v úzkém styku 5 při- rodou. Věřil, že duchové žili ve zvířatech, stromech, kamenech a ve všem na zemi. Každý indiánský mladík, který dospěl plno— letosti, musil se odebrat do lesa, aby se oddal hlubokému pře— mýšlení. Musil učiniti slib mlčení a postit se několik týdnů. Zvíře, na které přišel koncem vigilií, stávalo se jeho totemem. Nesměl je zabít, ani mu ublížit, poněvadž se stalo jeho ochráncem. Později se objevily pohřební totemy, kde pouze vršek kůlu byl ozdoben reliefem praotce. Konečně historický kůl se vzta- hoval vždy k nějaké válce. Na příklad kresba havrana, držícího v zobáku žábu, znázorňovala, že kmen totemu havrana bojoval s kmenem totemu žab. 94