Pokračování textu ze strany 26
… když nářek vzrůstal, nepohnuv se ani tehdy, když vyvolávali jména jeho dvou synů. Když válečníci vešli do osady, hlasatel vyvolával jména těch, kdož se vyznamenali v tomto pamětihodném boji. Udatní bojovníci pomalu předstupovali před svého vůdce, jenž každému pochvalně pokynul, když jej pozdravili, kladouce mu k nohám válečné trofeje.
Mezi starými bojovníky přicházel mladý válečník, jenž ve svém prvním boji vyrval svému protivníku kyj z ruky a zabil jej jeho vlastní zbraní. Tento kyj položil před starého náčelníka, líče mu své udatenství. Náčelník, pozdvihnuv podávanou zbraň, zvolal s dramatickým smíchem: »Ha, ha, ha! Takhle jste se měli vypořádat s naším nepřítelem, aby se nás naučil bát. Moje výzvy k mladým mužům nebyly vysílány k hluchým uším. Oni, kdož chtěli zničiti náš lid, leží mrtvi na zemi. Kamkoli se jejich stíny obrátí, i tam se vás budou báti. Nepřítel mne chtěl rozplakat, ale já se směji.« A stařec tančil ke svému vítěznému smíchu nad vítězstvím toho dne dobytým:
Píseň smíchu.[1]
- ↑ “Píseň smíchu” (“The Laugh”), patří mezi písně válečného spolku He-du-ška, ale pochází z prostředí kmene Ponka. (Poznamenal Keny)
