… túto dlažbu, tieto šaty, domy, aj týchto ludí a že nás iba násilie vohnalo do ich stredu. Ved) náš domov je v blankytnej dálave, kde majestátne sa chveje večný azur nad zasneženými holami modrastých hór, kde nás uěiěíka balzám praskotu ohňa našich wígwamov, kde kralujú sochy našich bohov, kde, klesajúc bezdeěne k zemi zo zbožnej úcty pred Velkým Tajomstvom, vnoríme svoje zbičované tváre do beloby snehu. Sokolie naše oěi, vyschlé, sa ztrnule upierajú do dial'ky; príde debt keď nám vrátia naše rezervácie; Indiáni dovedú trpezlive čakať. Zatial však bledneme a deň čo deň sa podobáme viac a viac našim bielym bratom a sestrám. Poslední Mohykáni zmizli . . . (Volne dla Evy Maagovej upravil Sgws.)
Princ z Dakoty.
Když první bleděrůžové paprsky
vycházejícího Slunce dakotských hor
počaly rozprašovati lačnými rty
mrtvolnou bledost a bolavý bol,
z neznámé radosti
zrodil se Princ z Dakoty.
Závoj mateřství z bílého hedvábí
spočinul těžce v bodláčí.
Za nezměrných bolestí prvorodiěky
rozkvétal něžně květ mladistvý.
Večer, když ještě bdělá Luna
majestátně po nebi plula,
vroucně a vřele se modlila
v předtuše příchodu syna
