JAK ŽIJEME
Začalo to tak. Vyrojili jsme se, bratři kmene Wahpekute, ve Smrčné, šťastni, že jsme již tak blízko tábora, na který jsme se svorně celé jaro na kmenových schůzkách těšili. – Zašuměly nám borovice nad hlavami, zavoněly louky a bílé, vousaté hlavičky suchopýru přátelsky na nás kývaly ze zelené mokřiny. Tolik volné krásy po dlouhé době, – tak jsme si ani nevšimli, že přes hučící řeku lidské ruce zrobily most, který tu dříve nebýval. Zmizel starý převozník, který za suchých let neměl mnoho práce s převážením, ale přidával za požadovaný skromný poplatek za převoz řadů svých moudrostí i novinek z celého kraje, jak se na zdejší známé, chudé, ale moudré obyvatele sluší.
„Pěkný most, co?” – přišoural se děda s fajfkou, „a má betonový podstavec a muzika bude hrát za chvíli na oslavu a skauti tam budou — to koukáte, co?”
„Ani ne, dědečku, my se koukáme, jak nám tady pěkně rozkvetl suchopýr a jak je tady vůbec hezky.”
„No ale snad most je taky pěkný”, trval na svém děda.
„Ale ty louky a lesy jsou tady hezčí”, tvrdili jsme zase my a na znamení úcty jsme se ofáborovanému mostu uklonili a šli po břehu na brod.
