BYL JSEM VE WALDENU
Jako by ani neuplynulo osm let.
Vlak zastavil v Podturni. Byl horký srpnový den, v rovině podél Váhu kosili poslední oves a nad horami stála bílá oblaka. Prašnou cestou a pak lukami k lávce přes průzračnou vodu říčky. A dál rychlými kroky k bílé dědině s věží kostelíka. Dál kroky rychlejšími a nedočkavějšími mezi domky dědiny. Smerdžonka[1] stále vyvěrá z travertinových usazenin a její pach chutná na jazyku stejně a nezměněně.
Louka, na níž stávala naše týpí, stojí opuštěna, tráva sežehlá sluncem a spasená kravami, jen jestřábníky žlutě svítí v žáru poledne. Smrky na stráních stále hučí svoji píseň a Bielá zvoní svými průzračnými vodami v bílém korytě. Oblaka bachratá bělobou plují modří oblohy a svými těžkými břichy se trou o vrcholy hor. Poludnica a Smerkovica stále stojí a střeží krásu doliny. Vzadu hřeben Ohniště, temný hřbet Krakovy hole a na nejzazším jižním obzoru skalnatý hřeben Ďumbieru.
Ještě můžeš přejít po lávce, položeně přes bystřinu. Za tvými zády se otevírá Svätojanská dolina širokým klínem a na severu se vzduly boky Liptovských holí, v jejichž žlebech svítí sníh.
