Pokračování textu ze strany 18
Štiavnica hučí a duní, zvoní Bielá a na louce cvrkot koníků. S vysokých strání vane vítr a přináší vůni jehličí. Kolem vápencových bašt na Okrúhlu krouží dravec a z doliny Štiavnice znějí ovčí zvonce. Tak jako před osmi léty.
Walden, starý Walden[1] však nestojí. Zbytky zdiva krbu, několik ohořelých trámů, pomačkaný kotlík a oprýskaná naběračka. Jako na každém obyčejném rumišti. Jinak spousta zuhelnatělého obilí. Partyzáni zde měli skladiště zásob. A zbytky podezdívky pomalu zarůstají kopřivami a merlíkem.
To bylo tedy moje shledání s Waldenem. Chtěl jsem tu zůstat několik dní a postavit stan na waldenské louce. Ale jak jsem seděl ve stínu smrků nad tábořištěm, před sebou spáleniště, bylo to smutné.
Odešel jsem na Rysí skálu; stezka ještě nezarostla travou. I malé smrčky na vrcholu skály zůstaly a ještě roste hojná dobrá mysl na úpatí skály a vody běžící Bielé se třpytí v slunci. Koliba na jejím břehu však zmizela beze stopy a průzorem třásní smrků nespatříš kouř z bílého komína waldenského.
Není Walden, nestojí koliba a nestojí horáreň. Dílo lidských rukou nepřečkalo oněch osm let. Příroda však stojí a trvá nezměněna do poslední jehličky smrků a jedlí a do posledního stébla trávy.
- ↑ Míněn starý dřevěný srub, zakoupený Milošem Seifertem - Woowotannou, který tvořil od roku 1927 zázemí táborníkům. Seifert zafinancoval i zakoupení louky (v létě 1931) za částku, kterou mu následně táborníci spláceli. (Poznamenal Keny)
