Ve Windygoulu s Ernestem Thompsonem Setonem

Z thewoodcraft.org
Verze z 13. 12. 2022, 17:51, kterou vytvořil FuzzyBot (diskuse | příspěvky) (Stránka aktualizována, aby odpovídala nové verzi zdrojové stránky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Jiné jazyky:
Text a ilustrace Lida Rose McCabe
Článek s názvem At Windygoul with Ernest Thompson Seton (S Ernestem Thompsonem Setonem na Wyndygoulu) vyšel v srpnovén čísle časopisu Book Buyer roku 1902. Autorka Lida Rose McCabe, navštívila manžele Setonovy během července a v textu je i drobná zmínka o večeru stráveném v týpí v kruhu „Setonových chlapců” z kmene Sinawoy. Zajímavostí je, že jejich týpí tehdy ještě nestálo na druhém břehu jezera, ale u domu. V místech, které bylo později zastavěno.

Ideálnější místo pro letní práci než je Windygoul, domov životopisce Loba, Wahba a Sandhillského jelena v lůně lesa, by si nevykouzlil ani básník. Černý “pohřebák” přijel pro jediného pasažéra, a teď se vrací skrz malebnou connecticutskou vesničku Coscob, oblíbené útočiště umělců. Prohání pocestné po klikaté silnici lemované divokými třešněmi a stromy s rozmanitým listím, až přijede k velké kované bráně, s impozantními kamennými sloupy, která má na každém křídle lesklý bronzový štít s velkým mosazným “S”.

Dům manželů Setonových na Wyndygoulu v červenci 1902
“Skutečný dům v divočině.”

“Tohle je pozemek pana Setona!” zakřičí lilipután Jehu, a vyskočí ze svého místa aby místo nepřítomného vrátného otevřel bránu a vůz mohl pokračovat dál po cestě, která se ztrácela v uličce plné zeleně, jejíž gotické oblouky připomínaly slavný Bryantův verš:

Háje byly první Boží chrámy.

Jeden ze tří rybníků ve Wyndygoulu v červenci 1902. Pravděpodobně se jedná o hráz největšího rybníka u domu, kolem kterého vedla nová příjezdová cesta k domu.
Jedno ze tří jezírek.

Skulinou mezi listím probleskla vodní hladina.

“Jezero!” vykřikl ebenový řidič. “Jsou tu tři a jedna jeskyně. Panebože! Je to skvělé místo na koupání,” a jeho obličej se neubránil slastnému úsměvu, zřejmě při vzpomínce na nejedno tajné vykoupání. Copak snad cedulka u vchodu nevarovala případné vetřelce?

“Pane Seton, je skvělý chlap – fakt že jo. Má spoustu zvířat. Úplnou zoologickou zahradu. Poslouchejte! To je páv.”

Dům, z nahrubo tesaných kamenů a je posazen jako hnízdo na kraji útesu s výhledem na zalesněnou roklinu, je to skutečný dům v divočině. Malebný vchod vede na zvlněnou louku lemovanou tsugami, přes jejichž vrcholky lze za jasného dne v dáli zahlédnout dům prezidenta Roosevelta v Oyster Bay. Na přilehlých útesech, které má dokončený dům jednoho dne korunovat, stojí dva stany, z nichž jeden po tři roky osobně používal Thunderbolt, náčelník indiánského kmene Siouxů.[1]

“Támhle je pan Seton,” oznámil mi můj ebenový průvodce a “pohřebák” přestal skřípat.

Ze stínu týpí vyšla vysoká, klátivá postava lovce, umělce a spisovatele, který se pravděpodobně setkal tváří v tvář s větším počtem americké mládeže než kterýkoli jiný muž jeho doby a jehož kniha “Divoká zvířata, která jsem poznal” udělala pro ochranu života zvířat možná víc, než světoví bojovníci proti vivisekci. Klobouk mu stínil oči, které odvážně, a přesto se soucitem, pozorovaly lovecký život na pláních, v horách, v kaňonech a potocích. Poté co se ujistil, že nově příchozí dvounožec je neškodný, jsme se odebrali do svatyně jeho Lares a Penates, abychom se dozvěděli, jak vznikají příběhy, které okouzlují čtenářský svět.

Je to první léto co tráví na Windygoulu, jako jeho vlastník. “Od dubna, jezdím sem a zase zpátky do svého městského ateliéru,” říká, “ale už se těším až se v srpnu vrátím ze Skalistých hor, to začnou nádherné podzimní dny plné práce a zábavy. Už řadu let jsme hledali široko daleko s paní Setonovou nový domov, kde bychom mohli žít jako na venkově, ve společnosti zvířat, na kterou jsme zvyklí. Ale zároveň nebyli příliš daleko od města. Už jsme si téměř zoufali, když jsme narazili na tuhle starou indiánskou rezervaci. V jejím okolí stále žijí potomci původních majitelů.”

Těžko se mohlo přihodit něco lepšího, než že šťastná loviště zmizelého Rudého muže připadla někomu, kdo tak sympatizuje s jeho životem a tradicemi!

Windygoul se rozkládá na 120 akrech porostlých divoce bující vegetací. Jsou zde více než čtyři kilometry příjezdových cest. Tři přírodní jezera o rozloze deseti mil byla prohloubena a vyčištěna a u původních ostrovů jen tu a tam zpevněny břehy. Jinak je tu architektem hlavně Příroda.

V lesích Windygoulu žijí divoké šedé a červené veverky, králíci a všechny druhy ptáků, jezera jsou plná malých ryb a břehy bohaté na divoké kachny. Panu Setonovi byl poslán páv a jeho milenka, želvy a různí drobní zvířecí přátelé; a až bude znám rozsah jeho lesního domova, budou do Windygoulu nepochybně posílány divoké rarity ze Skalistých hor od průvodců, traperů a vědeckých kamarádů z dávných dob, kdy hrdinové jeho příběhů tvořili dějiny. Nejsou tu žádní jeleni. "Divocí jeleni," řekl pan Seton, "se k člověku nepřiblíží a ti krotcí jsou příliš zlí a nebezpeční, než aby se pohybovali kolem." Seděl na široké verandě, ověšené indiánskými koberci a přikrývkami, vyzdobené trofejemi z plání a během rozhovoru byl stále ve střehu. Reagoval na křik každého okřídleného tvora v okolním lese, který během něj zaslechl.

Vyhlídka do lesa z verandy domu manželů Setonových ve Wyndygoulu v červenci 1902
Veranda s výhledem do lesa.
Prozatimní veranda domu manželů Setonových na Wyndygoulu v červenci 1902
Veranda.

“Tohle je datel žlutokřídlý! A poslouchejte, vrány – to matka krmí mláďata. Řekla ale jen jedno slovo – ‘Dobrá!’”

Nádherný páv se uvelebil ke spánku na větvi starého dubu stojícího u rohu verandy. Vše živé, co se pohybuje v trávě či na stromech, se s pánem Windygoulu důvěrně zná.

“Nějak se mi poslední dobou špatně píše,” povídá Seton. “Ve městě jsem si myslel, kolik toho neudělám, až se tu usadím, jenže já bych chtěl být stále venku.” Z horní pracovny se vyčítavě ozvalo cvakání psacího stroje. “Kupř. teď bych měl věnovat práci, ale raději bych se raději plavil po jezeře. Vy ne?”

Vydali jsme se dolů z útesu, porostlého vavřínem – Windygoul kdysi zachvátil požár, který vavřínové stromy proměnil v keře – přes pávovo hájemství, čerstvě oseté travním semenem, k jezeru. Obrněni polštáři a vyzbrojeni fotoaparátem, jsme vypluli a zvlněná hladina odrážela dokonalý červnový den, o jaký opěvuje kdejaký romantik.

“Všimněte si,” řekl nadšeně Lobův mluvčí, “že tu nejsou komáři. Tam, kde jsou rybky komáří larvy nepřežijí; a na souši se komáři rozmnožovat neumí. Takže tím, že jsem tahle jezírka zarybnil, jsem s nimi skoncoval. Rybky a petrolej, to jsou komáří kati.”

Hustý les a vysoké skály obklopují jako vyřezávaný rám jezírka, posetá malými ostrůvky. Jsou propojená úzkými úžinami, jimiž malá loďka obratně proplouvá. Oddávám se snivému lenošení v lůně lesa, oblohy a vodní hladiny, když tu náhle rána jako z děla naruší lesní ticho.

“Odstřel na Palisádách,” poznamel veslař a sledoval divoké kachny na skále. “Ano, není lehké si uvědomit, že Velký New York je tak blízko, dokud nejste probuzeni tak hrubým způsobem,” omlouval se.

“Bude to chvíli trvat, než se to tu na Windygoulu dokončí," ozval se. Vize významného amerického venkovského gentlemana, který se vetřel na toto Bohem darované místo.

“Žádná vyumělkovanost nikdy nezkalí Windygoul,” řekl zamyšleně. “Bude to domov pro divokou zvěř, stejně jako pro mne. Chci, aby se tu každé divoké zvíře, ať už je to pták či jiné, cítilo vítané.”

Wyndygoulský páv v červenci 1902
“PAVO! PAVO!”

Na kmeni staréhu stromu na ostrově byla připevněna dřevěná bedna.

“To už tam bylo, když jste sem přišel?”

“To jsem tam dal já,” smál se, “je to dům pro starou soví matku. Říkal jsem si, že by se mohl některé hodit. Lesy jsou tu plné sov.”

“Pavo! Pavo!” neslo se nad Rimrockem, z vysokého útesu, který se noří do jezera v místě, kde je nejhlubší.

“Pavo! Pavo!”, odpověděl na paví křik muž u vesel a dodal, “tohle volání, je i latinský název toho ptáka.”

Poté co člun obeplul ostrov, se v dáli objevil mostek, po které vede silnice přes potok.

“Ó, měla byste ho vidět v květnu,” pravil Seton. “Je vyroben z živého dřínu a v tu dobu celý kvete.”

Když na jezero padnul odpolední stín, přesunuli jsme se do Thunderboltova stanu, kde kolem ohně zasedl po indiánském způsobu Seton s “chlapci” a svou skvělou ženou, která tak rozkošně popsala v knize “A Woman Tenderfoot in the Rockies” jejich dobrodružství na Západě. A když se setmělo, povídali si o starých časech na pláních.

Stan je zvenčí zdoben náčelníkovým válečným pláštěm - na kterém se střídají žlutočerně korálkovaná kolečka, z nichž místo skalpů visí koňské žíně. Indián se nikdy nerozloučí se skalpem. Tato výzdoba lemuje obě strany vchodu do stanu, který je sepnutý jehlicemi pečlivě vyřezanými z borových větviček, jejichž rukojeti si zachovaly původní kůru. Otevřený vršek je zahnědlý kouřem z mnoha mírových porad. Plátno, které chrání před deštěm, nese stopy mnoha bouří. A uprostřed, je do země zahloubené ohniště, vyložené kameny.

“Přinesu pár klacků a ukážu vám, jak to hoří,” řekl dědic Thunderboltova vyřazeného wigwamu, když tu psací stroj s nerozluštitelnou pasáží opět zavolal záškoláckého autora do jeho dílny.

Asi žádný jiný spisovatel nemá k dispozici tak unikátní příruční knihovnu – knihovnu, kterou si sám napsal. Seton si vede víc než 20 let deníky o svých loveckých výpravách a vědeckých průzkumech v Kanadě, Skalistých horách a na západních pláních. Odhalují, jak by to nedokázal žádný životopis ani historie, rozsah a drobnosti jeho pozorování, pečlivost a vědeckou přesnost, které charakterizují jeho příběhy a dodávají jim neobyčejnou hodnotu. V tlustém "Deníku", z roku 1880 si každý den poznamenával čitelným rukopisem svá pozorování, která tu a tam ilustroval svými náčrtky. Je zde obrázek na kterém zachytil počátek příběhu o sandhillském jelenovi – tři jeleny na úprku.

Stránka Setonova deníku s poznámkami ze soboty 17. července a neděle 18. července 1897 v Yellowstonu.

“Všiml jsem si,” řekl Seton ukazujíc prstem na druhého jelena, “když utíkal, jak náhle z plného trysku zastavil, a zaklonil hlavu aby se zadním kopytem mohl podrbat mezi parohy.” A na dalším obrázku byla několika rychlými tahy tužkou tahle událost zaznamenána pro případné budoucí použití.

“Do you find the ‘Journal’ now of much practical use?”

“Messrs. Gould, Morgan, Vanderbilt, and Rockefeller once made a bid for it,” said he, solemnly, “but the trust had not enough money to buy it.”

It is practically the mine out of which his fame and fortune have been quarried, and as he tenderly turned its yellowed pages between the scarred and battered covers, face and voice freshened with old memories.

“Yes, I think keeping a journal excellent practice,” he continued. “It is good discipline to write down daily what one observes, and often it is invaluable for reference.”

His is the most complete, if not the only, pictorial animal library in the world. There are more than fifty volumes, alphabetically arranged and appropriately labelled.

“If you don’t have a thing when you want it.” he said, “you don't possess it.”

Dvě týpí stojící nad skalnatým břehem rybníka poblíž domu Setonových ve Wyndygoulu v červenci 1902. Toto místo bylo určeno jako stavební plocha, takže tábořiště bylo později přesunuto na druhou stranu rybníka.
Týpí.

Under the caption of Nests, Horses, Buffalo, Deer, Lynx, Small Cats, Dogs, Cattle, Streams, Snow, Landscape, Figures are portfolios upon portfolios filled with pictures relating to these and kindred subjects in steel and wood engraving, pencil, ink, and water color, not to forget advertisement cards. Nothing relating to animal life is apparently too small, too inconsequent to be duly filed by this systematic worker.

In jars and vials are preserved all sorts of curious animal and plant life. Finding in a deer an encysted tapeworm, Mr. Seton preserved it as a curious discovery, until a well-known bacteriologist and microzoologist was overjoyed to recognize in it the one missing link necessary to the completion of his own collection. Extended and of great value are the portfolios of his own animal drawings and great maps of animal tracks, secured, for the most part, by Mrs. Seton at the Zoological Garden at Bronx Park.

“The Zoological Garden is of great service to me,” said Mr. Seton, “when I can steal away from lecturing and writing and spend a few hours there. I depend upon Mrs. Seton. She often goes into the brown bear's cage, and, with the keeper's assistance, is able, by painting Bruno's feet with black paint or printers’ ink, and coaxing him to walk back and forth on a carpet of light-brown paper, to secure valuable footprints. These studies of animal footprints enable me, in hunting, to detect an animal’s presence and trace him to his lair.”

In a bow-window room swinging over the main entrance are stored his pencil sketches, together with shelves of letter-files — many personal tributes from the world’s foremost scientists and men of letters — and volumes and volumes of notes, including two huge octavos filled with data preparatory to the writing of his next book — “Big Game of North America.” And when the snow flies, back to the city studio go the “properties” of the first of American animal story-tellers.

“In writing, what do you find the most difficult?” was asked.

“To put what I want to say in 4,000 words, then cut it down to 2,000, still preserving what I would not leave unsaid,” was the reply.


Book Buyer vol. 25 No. 1, August 1902, page:21, 22, 24, 25, 26, 27, 28, zdroj

  1. It's mistake. Lida Rose McCabe bad heared. Original owner was Thunder Bull, a chief of the Cheyennes.