PAVEL SULA: STUDÁNKA
Ulehl jsem do mechu u studánky. Bylo tak nápadné ticho v kraji a jen šumot borovic a jedlí kolébal tichem. Spíše se zdálo, že veliká oblaka mávají křídly nad lesem jako ohromní, klidní ptáci. Lidská duše a myšlenky splynuly s tímto rozletem. Jsou takové krásné chvíle na vyhřátých pasekách, vonících jahodami a sluncem, nebo na vrcholcích s rozhledem, kde cítíš, jak splýváš s okolím a rozpínáš křídla k rozletu s oblaky za tiché průvodní hudby přírodních hlasů. Zní ti jeden hlas nitrem, jako by pramen zurčil a bublal. Zdá se ti, že tvé vlasy splývají s travou, že se větrem rozčeřily jako pohlazením někoho milého — ležíš v té zeleni jako součást krajiny, větřík přejíždí po tvém obličeji a náhle jako by tvoje oči byly jen pomněnkami u vody, hledíš a nevidíš pouhýma lidskýma očima, ale díváš se rozkvetlými pomněnkami na rozlet oblak a na vlny travin kolem. A tvoje ruce, roztažené v trávě, zarůstají hlouběji do půdy a rostou z nich podivnou proměnou květy vrbovek a šalvějí pestré barvy a vůně. Náhle se ti otevře v tom tichu pramen srdce, rozběhne se, slyšíš, jak ti srdce hlučně bije a vlastně rozběhlo se potůčkem do trávy, posloucháš jeho hlasité zurčení a nevíš, že žiješ sám, ale rozdáváš se travinám a květům jako studánka. Zarostl jsi do země. Máš rád tuto výslunnou proměnlivou půdu i zázračné slunce nad ní. Nohy zarůstají kapradím, netykavkami a vlhkým mechem ploníkem, u samého chodidla zvedla se náhle houba-hřib a touží kořenem po vláze a hlavičkou po slunci.
Pramen tvého srdce roztéká se mechem, z něhož vyrůstají celé osady květů a barev. Všechno splynulo v jediné myšlence a v jediném citu. Všecko chce rozkvésti, poradovat se.
Oči hrají úsměvem a ten úsměv klidu a lesního ticha sdílíš všemu kvetoucímu. Kdo to byl, kdo se ti do očí zahleděl? Snad chlapec houbař, který prochází lesem od rána s uzlíčkem hub neslyšně jako veveřice — přiblížil se ti a viděl jen pomněnky u studánky. Snad to byla babka kořenářka hledající zeměžluč a kostival nebo mařinku vonnou pro své léčení a odvary — a viděla jen mech. Snad přiběhl i pes hajného a viděl znaveného pocestného, bratra lesů a hor. Nebo přisedlo děvče ze vsi sbírající do žbánku borůvky a zahledělo se do pomněnek u studánky a s tichým úsměvem odešlo, aniž pozorovalo neznámého člověka.
Jak jsi se tu změnil!
A přeci žiješ i tak v tom tichu, ale jinak, hlouběji, kořenem pevněji v zemi, soustředěn v srdce, v tenký pozpěv tikotu srdce a zurčení studánky, kterou blaží to, že může se roztékat a sytit tolik kořenů jiných a rozdávat život travinám, květům radostné barvy, houbám a mechům touhu po slunci a teple.
A náhle — kroky — větévka hlučně praskla — šiška odkudsi s ohromné výšky padla na drn — kdosi stojí nad tebou, vidí ..text pokračuje
