1911 Počátky woodcraftu u nás
Americká kolonie pro mládež
Picture from p. 30 1.–2. Obálka a titulka časopisu Věstník. ~z~ STR
Picture from p. 30 3. Americká kolonie pro mládež, uprostřed spodní řady sedí Hofmeister. ~z~ STR
Picture from p. 30 4. Trubači americké kolonie, které vedl hudebník Jan Kohoutek. ~z~ STR
Picture from p. 30 5. Hudebník Jan Kohoutek se skauty Americké kolonie. ~z~ STR
Picture from p. 31 6. Rožmitálský kolonista jako listonoš. ~z~ STR
Picture from p. 31 7. Regionální tisk s článkem o kolonii. ~z~ STR
Picture from p. 31 8.–9. Hofmeister se svými skauty na výletě. ~z~ STR
Americká kolonie pro mládež, založená 14. dubna 1911 učitelem Ing. Františkem Hofmeisterem v Rožmitále pod Třemšínem, byla kombinací internátní školy se skautingem amerického typu. Ta sice obsahovala některé výchovné metody převzaté od Setona, ale jiné zásadní woodcrafterské prvky naopak postrádal – motivační systém založený na jednotném měřítku (pocty za činy) a indiánskou malebnost.
Od Baden-Powellova skautingu se Hofmeisterova kolonie lišila samosprávou, apolitičností a důrazem na ekonomickou soběstačnost. V průběhu roku 1913 kolonii navštívil profesor A. B. Svojsík – zakladatel Junáka. To, s čím se v Rožmitále setkal, pochopitelně ani zdaleka nepřipomínalo Baden-Powellův skauting, jak ho znal Svojsík z Anglie.
Fotografie a článek o činnosti Hofmeisterovy kolonie vyšly v září 1913 v populárním Vídeňském illustrovaném deníku, dále o činnosti psal regionální tisk a také Hofmeisterem vydávaný časopis Věstník.
Hlavní pozornost pro skauting v Čechách však získal Antonín Svojsík, který rok předtím vydal svou knihu Základy Junáctví. Na něj se obraceli noví zájemci o zavádění tohoto nového výchovného sytému do praxe, proto nepřekvapí, že se nenašel nikdo další, kdo by následoval Hofmeisterův model a tak jeho Americká kolonie pro mládež zůstala ojedinělým pokusem o aplikaci americké formy skautingu, ovlivněné Setonem v Evropě.
Hofmeister spolupracoval od počátku s předáky Obce Psohlavců Milošem Seifertem i Janem Hořejším. Krátce po založení Československé republiky se pokusil pro svůj výchovný systém získat některé junácké oddíly Obce Psohlavců, ale neúspěšně.
Počátkem 20. let proto kolonie zanikla.
Kmen Děti Živěny Beroun
První woodcrafterský kmen v Evropě založili studenti reálného gymnázia v Berouně. Došlo k tomu 15. července 1913 na táboře na Plešivci u Lochovic. Původně šlo o skautský oddíl založený 6. října 1911 učitelem tělocviku Ferdinandem Pakostou a učitelem přírodopisu Milošem Seifertem - Vojvodou. Po odchodu Pakosty (červen 1912) se postupně po boku Seiferta vystřídali ve vedení další členové profesorského sboru (Miloš Maixner 1912–15, Karel Jirák 1915–16, Josef Vobejda 1916–17, Václav Patera 1917–18) a manželka Antonie (1917–1920).
Picture from p. 32/1.–2. Fotografie z LT Děti Živěny na Plešivci, 1913. ~a~ MS, ~z~ AW {{{3}}}
Picture from p. 32 3. Znak kmene Děti Živěny. ~a~ MM, ~z~ AA
Picture from p. 32 4. Zápis z Kroniky Dětí Živěny o založení kmene 15. 7. 1913. ~a~ MS, ~z~ LA
Picture from p. 32 5. Studentský kroužek Přátelé přírody z Berouna pod rozhlednou Děd, 17. 3. 1912. ~a~ MS, ~z~ LA.
Picture from p. 33 6. Děti Živěny u Zbirohu, 1915. ~z~ SI
Picture from p. 33 7.–8. Fotografie z LT Děti Živěny u Soběšína, 1914 a 1915. (Obě fotografie dodatečně kolorované). ~a~ MS, ~z~ LA
Picture from p. 33 9. Děti Živěny na Brdech, 1915. ~z~ LA
Picture from p. 33 10.–11. Studentský kroužek Přátelé přírody z Berouna na svých výpravách, podzim 1912. ~a~ MS, ~z~ LA.
Psohlavci – junáci v opozici
Vytvoření Skautského odboru Psohlavci, zaštítěného na podzim 1913 spolkem Záchrana, bylo určitým symbolem nevyjasněných názorů na edukaci středoškolské mládeže. Humanitární spolek Záchrana, založený roku 1909 jako Ústřední sdružení ženské pro mládež, v té době vedla Anna Marie Němcová (1855–1927) – snacha slavné spisovatelky Boženy Němcové. Tato organizace nabízela a poskytovala pomoc a ochranu učnicím, dělnicím, služebným, studentkám i nezaměstnaným. Během první světové války vedení Záchrany předala Anna své dceři Marii Záhořové. Ve 20. letech už aktivní spolek vlastnil „palác sociálních služeb“ – šestipatrový dům v Praze, který nazval Ženským domem Charlotty G. Masarykové.
U zrodu nové skautské organizace stála trojice středoškolských profesorů v Praze – Jan Hořejší, Emil Pelunka a Bořivoj Müller. Není známo jak dlouho Emil Pelunka u Psohlavců vydržel, ale existují listiny ze 4. 12. 1913, kde triumvirát vůdců společně podepsal dekrety o složených rádcovských zkouškách. Podle dochovaných listin, kronik a fotografií je jasné, že minimálně v počátcích se Psohlavci ničím výrazněji nelišili od Svojsíkových Junáků. Teprve příchod berounského oddílu Děti Živěny přináší nové impulzy, zejména důrazem na vztah k přírodě prostřednictvím woodcrafterských idejí. Přestože však Děti Živěny již od počátků udržovaly s pražskými Psohlavci přátelský kontakt, k oficiálnímu vzniku berounských Psohlavců dochází až o dva roky později v rámci založení Obce Psohlavců.
Picture from p. 34 1.–4. Táboření Psohlavců pod vedením Jana Hořejšího, Tymákov 1913. ~z~ SI
Picture from p. 35 5. Cesta Psohlavců na tábořiště nebyla jednoduchá, 1913. ~z~ SI
Picture from p. 35 6. Razítko Psohlavců, 1913. ~z~ AW
Picture from p. 35 7. Obálka časopisu Psohlavec, 1914. ~a~ JH, ~z~ SI
Picture from p. 36 8. Psohlavci z Prahy na výletě, 1914. ~z~ SI
Picture from p. 35 9. Psohlavecký oddíl Emila Pelunky, 1913. ~z~ SI
Miloš Seifert, Miloš Maixner, František Hofmeister
Picture from p. 36 M. Seifert, 1917. ~z~ RS
Picture from p. 37 LT Walden, 1929. ~z~ AW
Picture from p. 37 M. Maixner, 1920. ~z~ NA
Picture from p. 38 Maixner a junáci, 1913. ~z~ SI
Picture from p. 39 F. Hofmeister ~z~ STR
Picture from p. 39 Hofmeister a lyžníci, 1913. ~z~ STR
Picture from p. 40 Nášivka Obce Psohlavců, asi 1920. ~z~ SI
- Miloš František Seifert - Woowotanna
- (* 8. ledna 1887, Sušice – † 3. prosince 1941, Bechyně).
Učitel, přírodovědec, spisovatel, překladatel a především otec československého woodcrafterského hnutí. Propagoval kromě woodcraftu také zdravý životní styl, vegetariánství, pacifismus, buddhismus, ekologii a ochranu přírody.
Již r. 1911 zakládá společně s kolegou Ferdinandem Pakostou oddíl skautů na berounském gymnáziu, po vzoru profesora A. B. Svojsíka. Jako profesor přírodopisu vede také „Kroužek přátel přírody“, se kterým podniká výlety spojené s poznáváním přírody a tábořením. V té době se k nám již také z Německa přelévá vlna zájmu o anglické skautské hnutí do pedagogických kruhů. Skautské družiny vznikají také na dalších školách po celých Čechách.
Berounský oddíl díky Seifertovi a jeho kolegovi Miloši Maixnerovi svou pozornost velice záhy odvrátí od BadenPowella k Setonovi. Tento malíř, spisovatel, lovec a přírodovědec pacifisticky zaměřeným pedagogům imponoval víc, než voják Robert Baden-Powell. V první polovině roku 1913 zakoupil Seifert „The Book of Woodcraft“ a „Two Little Savages“, podle kterých začal berounský oddíl „Dětí Živěny“ od letního tábora pracovat, jako první woodcrafterský kmen na evropské půdě. Ve stejnou dobu v Praze profesor Bořivoj Müller a Seifertův spolužák z vysoké školy Jan Hořejší zakládají oddíly Psohlavců. Ty se zanedlouho odtrhnou od Svojsíkovy skupiny a vstoupí pod záštitu spolku Záchrana. Oba spolužáci spolu udržují úzké kontakty již od roku 1907, kdy společně vydávali, po dobu tří let, studentský časopis Úsvit.
Roku 1915 založily spřátelené junácké skupiny z Prahy, Berouna, Příbrami, Plzně, Loun a dalších míst „Obec Psohlavců“, která byla konkurencí Svojsíkovu Junáku. Vydávají vlastní časopis Psohlavec, rozmnožovaný hektograficky. Po převratu roku 1918 zakládají někteří vůdci Obce Psohlavců samostatnou oficiální organizaci Děti Svobody. Počátkem roku 1919 byl proveden pokus o začlenění všech junáckých skupin do jednotného „Svazu Skautů“, ovšem neúspěšný. Již během léta je obnovena Obec Psohlavců, která dál pracuje samostatně ve své činnosti.
V červnu 1919 se Miloš Seifert oženil s učitelkou a medičkou Antonií Paterovou. V září 1919 odchází Siefert učit na reálné gymnázium do Dolného Kubína. Ani tam však Seifert neustal ve svém misijním úsilí pro rozvoj Obce Psohlavců a zakládá zde družinu Horních chlapců, kterou vede jeho student Ján Čaplovič. Vznik woodcrafterského kmene na Slovensku vedl k tomu, že Obec Psohlavců na svém listopadovém sjezdu v Berouně přijala rozšíření názvu na Československá obec junácká Psohlavci – Horní chlapci. Na Slovensku ve stejnou dobu působí také Jan Hořejší, který rovněž založí v Košicích družinu, ale vstoupí s ní do konkurenčního Svazu skautů. Názory jednotlivých vůdců na vztah ke Svojsíkovu Svazu skautů se začínají odlišovat.
Během svého pobytu na Slovensku Seifert začal pracovat na monumentální příručce „Přírodou a životem k čistému lidství“, vycházející ze Setonovy „The Book of Woodcraft“, která by dala Psohlavcům vlastní program. Seifert už tou dobou věděl, jak v USA odstranili z vedení Boy Scouts of America Setona a viděl, jak Baden-Powell pozvolna strhává ve skautském hnutí veškerou pozornost výhradně na svou osobu. Proto chtěl zabránit asimilaci Psohlavců se Svazem skautů stůj co stůj. Roku 1921 navazuje písemný kontakt se Setonem, jehož písemné rady jsou zásadní pro další směřování Psohlavců.
V roce 1922 dochází k rozštěpení Obce Psohlavců, kdy jedna část (Hořejší, Pokorný) vstupuje do Svazu skautů a druhá část pod vedením Seiferta zakládá woodcrafterskou organizaci Zálesácká liga Československá, kterou po roce přejmenovává na Ligu Lesní moudrosti. Organizace vydává vlastní časopis Vatra a zpravodaj Hlasatel. Seifert vede organizaci do roku 1924, kdy odchází a zakládá Woodcrafterský klub, později přejmenovaný na Ligu pro výchovu přírodou „Moudrost lesa“. Vydá jedno číslo oficiálního časopisu Lesní moudrost, ale pro finanční potíže se později musí spokojit se zpravodajem Hlasatel Moudrosti lesa, tištěným hektograficky. Od roku 1927 podniká tehdejší náčelník LLM Jaroslav Šimsa kroky k opětovnému sjednocení woodcraftu v Československu, pro jeho dlouhodobou nemoc dochází ke sjednocení až na podzim 1928. Náčelníkem nové Ligy československých woodcrafterů je zvolen Miloš Seifert.
Na jaře 1931 se Miloš Seifert vzdá náčelnictví Ligy lesní moudrosti a až do své smrti působí v čestné funkci Strážce totemu. Čeká na veřejné uznání svých zásluh (kterého se však nedočkal) do r. 1936, kdy o Vánocích navštíví ČSR sám zakladatel woodcraftu Ernest Thompson Seton. Přesto až do své smrti neúnavně propaguje Setonovo hnutí, publikuje v tisku, vydává knihy, překládá.
Miloš Seifert zemřel během 2. světové války 3. prosince 1941 v Bechyni na mozkový nádor ve věku 54 let.
- Miloš Maixner
- (* 4. ledna 1873, Praha – † 5. května 1937, Praha)
Pocházel ze známé hořické větve výtvarníků: jeho otec Petr Maixner (1831–1884) byl malíř a restaurátor, výtvarníky byli též jeho strýcové Karel a Čeněk a bratranec Jaroslav (sochař). Odtud pocházejí nejen jeho vlastní sklony k umělecké činnosti, ale pravděpodobně i zájem o duchovní nauky. Maixnerovy zájmy byly však mnohem širší a jeho život pestrou mozaikou, ze které zde nastíním alespoň ty hlavní oblasti.
Vzhledem k rodinné tradici byl od dětství připravován k umělecké dráze. Po absolvování gymnázia (1888) studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. F. Sequense náboženskou a dějinnou malbu. Zde se skamarádil s jiným studentem, Františkem Kupkou (1871–1957), který se později stal jedním ze zakladatelů moderního abstraktního malířství a dnes je pravděpodobně nejuznávanějším českým malířem v zahraničí. Na jeho pozvání přijel do Vídně, aby se zde v letech 1894–95 dále vzdělával u výstředního německého umělce, filozofa a sociálního reformátora Karla Wilhelma Diefenbacha (1851–1913). Je nepochybné, že setkání s Diefenbachem do značné míry ovlivnila příští Maixnerovo směřování a usilování.
Po návratu do Čech se Maixner vydal na dráhu pedagogickou, přičemž mimo jiné věnoval pozornost novým trendům při výuce kreslení a malby ve školství, a za tím účelem podnikl několik studijních cest do zahraničí. V roce 1910 složil státní zkoušku pro učitele kreslení od ruky a pak pracoval na sestavení příručky pro středoškolské učitele kreslení (ovšem nevíme, zda vyšla). Každopádně jedním z předmětů, které jako středoškolský profesor učil, bylo i kreslení. V letech 1910–1912 patřil k členům Uměleckého sdružení Sursum, které sdružovalo duchovně zaměřené umělce a literáty jako byli Váchal, Konůpek, Kobliha ad. Dochovalo se několik obrazů z jeho berounského období.
Během prvního roku působení na berounském gymnáziu se názorově sbližuje s mladším kolegou Milošem Seifertem – snaha o povznesení člověka i celé společnosti skrze sociální reformy, význam přírody pro výchovu člověka apod., to byla nepochybně hlavní diskutovaná témata. Seifert již má za sebou první pokusy s organizováním skupiny hochů jako junácké družiny a od září 1912 získává důležitou posilu, když se vedení této družiny ujímá i Maixner. Oba navazují kontakt s českým průkopníkem junáctví A. B. Svojsíkem, studují základní Baden-Powellův spis Scouting for Boys a počátkem roku 1913 si objednávají z ciziny knihy E. T. Setona. V květnu 1913 pak spolu vydávají Kapesní knížku českých junáků, praktickou stručnou příručku, ve které se vyznávají: „Co se nás týče, hledíme jako k pravému iniciátoru skautství k E. T. Setonovi, americkému zakladateli skautských čet… A můžeme i říci, že americký skaut jest svobodnější, ryzejší, přirozenější. Američtí Woodcraft Indians… jsou přitažlivější nám svou láskou k přírodě…“. Miloš Maixner je autorem především praktické části příručky.
Maixnerův vklad pro berounský kmen Děti Živěny byl klíčový především v jeho praktickém přístupu a manuální zručnosti. Zatímco Seifert byl spíše teoretik, výroba týpí, luků, štítů a dalšího tábornického vybavení se tehdy uskutečnila asi jen díky Maixnerovi, který do všeho, díky svému kreslířskému umu, také vkládal specifickou malebnost a byl též autorem kmenového znaku (z kroniky Dětí Živěny: „…Nejvíc práce má prof. Maixner, který vše pěkně dovede zhotovit… Tu vznikla při malování štítů prof. Maixnerovi myšlenka, aby naším kmenovým znakem byla ohnivá země se zelenými paprsky – symbol moci a užitku. Kromě toho jsme si na něj namalovali svastiku, a totem každý svůj vlastní…“).
V průběhu první světové války nemáme o Maixnerových aktivitách u Dětí Živěny žádné zprávy, snad se stáhl v tomto období do ústraní kvůli své nemoci. Jeho druhý vrchol zájmu a angažování se datuje do let 1918–1919: „Po převratu utvořeno péčí prof. Maixnera, Müllera, Seiferta a řady jiných pracovníků skautských středisko československého skautingu „Děti Svobody“, jež si vytklo za úkol uplatniti u nás výchovné cíle Setonovy na základě českého typu člověka přírodou kdysi odchovaného… Do Dětí Svobody vstoupily všecky tehdejší organisace na podkladě národním u nás vzniklé (Děti Živěny, Psohlavci, Děti Žižkovy aj.)…“. Maixner zastával funkci stařešiny (starosty).
Děti Svobody měly být protiváhou spolku „Junák – český skaut“ vedeného Svojsíkem, nicméně v samostatné republice sílily hlasy volající po jednotné junácké organizaci. K sjednocení v červnu 1919 skutečně došlo, když byl založen „Svaz junáků – skautů RČS“ (Maixner byl členem výboru ve funkci náměstka pro obor výchovný), tato jednota ale měla jepičí život – již po prázdninách téhož roku Děti Svobody ze svazu vystupují a celá řada vůdců, včetně Maixnera, se přestává v junáctví angažovat, protože je znechucena řadou osobních sporů, bojem o vedoucí funkce a intrikařením.
Maixnerův odkaz lze nahlížet z mnoha rovin, korespondujících s jeho mnohostrannými aktivitami. Omezíme-li se na jeho vklad českému woodcraftu, můžeme za klíčové impulsy pro jeho počátky označit tyto:
- důraz na národní ráz hnutí a jeho mravní stránku,
- důraz na praktickou stránku („myslící ruku“), kterou nebyl schopen málo praktický Seifert plně realizovat, důležitý duchovní impuls hnutí.
Ne že by se Miloš Seifert před setkáním s Maixnerem o duchovní věci nezajímal, ale znalosti a rozhled staršího kolegy mu v tomto směru musely imponovat. Už proto, že zatímco Seifert zůstává po celý život věčným duchovním hledačem, Maixner učinil na své duchovní cestě značný pokrok. Překvapí nás některé společné rysy jejich osudu, dané silami Zvěrokruhu – oba tvrdohlaví kozorozi, kteří nesnášeli nespravedlnost, a veškeré konání se jim prolínalo s etikou, šli neúnavně za svým ideálem, což jednomu vyneslo předčasné penzionování ve dvaapadesáti letech, druhému dokonce již ve čtyřiceti šesti.
Miloš Maixner zemřel 5. května 1937 v Praze.
- František Hofmeister
- (* 2. srpna 1875, Rožmitál – † 8. července 1950, Oslí)
Středoškolský profesor, ale především podbrdský patriot, který začal jako první v Českých zemích pracovat s mládeží dle Setonových metod.
František Hofmeister po maturitě na reálce v Příbrami vystudoval strojní inženýrství na polytechnice v Praze, kde získal inženýrský titul.
Od 1. srpna 1903 se stal František Hofmeister suplujícím profesorem na Vyšší lesnické škole v Písku. Hofmeister strávil nějaký čas také studiem ve Francii a vyrazil na zkušenou i do USA. Pobytem v Americe byl výrazně ovlivněn a přemýšlel, jak nabyté zkušenosti využít k tomu, aby přitáhnul větší pozornost k rodnému kraji.
Spřízněnou duši nalezl ve vodňanském starostovi Ferdinandu Maškovi. Společně vypracovali návrh na zřízení Dopravní akademie, která by vychovávala budoucí poštovní a železniční úředníky. Městskou radou byl návrh přijat 11. června 1908. František Hofmeister jako spoluautor návrhu byl pověřen přípravou projektu, který však muselo schválit c. k. místodržitelství v Praze. V roce 1909 z projektu ve Vodňanech sešlo, protože ho c. k. místodržitel Frenzl odmítl povolit.
František Hofmeister se ale nevzdal a svůj projekt dopravní akademie se pokusil realizovat v Příbrami. Ovšem ani tam neuspěl. Až v dubnu 1911 se mu konečně podařilo založit Americkou kolonii pro mládež v Rožmitále pod Třemšínem.
22. října 1913 se František Hofmeister oženil s Marií Černou. Roku 1915 musel narukovat do války. O jeho válečném působení nevíme nic, ale faktem je, že po jeho návratu z války jím založená Americká skautská kolonie, kterou během jeho nepřítomnosti vedla Marie, ukončila svoji činnost. Narodily se jim dvě dcery. Jaroslava, později provdaná Kmochová a Irena, provdaná Tomsová.
Svou Americkou skautskou kolonií pro mládež předběhl svého největšího rivala Antonína Benjamína Svojsíka, což je dodnes zpochybňováno.
František Hofmeister se stal městským tajemníkem Rožmitálu pod Třemšínem a dál pracoval ve prospěch obce. A jeho nejstarší bratr Rudolf Richard se dal na spisovatelskou dráhu.
Zemřel den po svých 75. narozeninách 8. července 1950 v Oslí.