John Ruskin, apoštol krásy a pravdy

John Ruskin, apoštol krásy a pravdy

Rok 2010 není jen rokem kulatého jubilea E.T. Setona, ale také anglického filozofa Johna Ruskina (1819 – 1900), od jehož úmrtí uplynulo 110 let. Jeho názory ovlivňovaly řadu osobností uměleckého, vědeckého i politického světa, ale do určité míry i celou anglickou společnost druhé poloviny 19. století. Ruskin měl nepochybně vliv i na myšlenkový vývoj Setonův a tím nepřímo i na formování idejí woodcraftu, i když je to téma zatím nezpracované a důkaz ve formě nějaké odborné studie tedy chybí. Jisté však je, že Ruskinovy názory výrazně ovlivnily formování českého woodcraftu, protože jeho zakladatel – Miloš Seifert – se s dílem i osobou Ruskina mimořádně ztotožnil a vedle Setona a Thoreaua se na něj snad nejčastěji odvolává, když formuluje teoretické základy hnutí lesní moudrosti. Konečně i název tohoto příspěvku je s drobnou přesmyčkou vypůjčen z titulu Seifertovy knihy John Ruskin, apoštol pravdy a krásy (1937), ve které jsou, byť poněkud idealizovaným způsobem, shrnuty jeho myšlenky a dílo.

K osobě Johna Ruskina je především potřeba říci, že nebyl jen filosof – byla to neuvěřitelně „renesanční“ postava. Mohli bychom o něm rovněž s klidem říci, že byl spisovatel a básník, pedagog, vědec, sociální reformátor, umělecký kritik, cestovatel a v neposlední řadě – podivín, který rozdal obrovský majetek po svém otci školám, muzeím i chudým lidem, či který zásadně odmítal cestovat vlakem, protože byl přesvědčen, že železnice ničí krajinu.

V Ruskinově mládí nacházíme několik podivuhodně shodných rysů s mládím Setonovým. Oba měli skotské předky a oba se ke skotskému původu hrdě hlásili. Ruskin se sice narodil jako jedináček do velmi bohaté rodiny, takže až do 12 let byl vzděláván a vychováván doma, izolován od všeho, co by mohlo podle jeho puritánské matky ohrozit jeho tělo či duši. Byl však, podobně jako Seton, vychováván v přísně protestantském (kalvinistickém) duchu, veden k extrémní skromnosti (neměl žádné hračky), mravnosti a zbožnosti. Jako bystrý pozorovatel objevil svůj svět v přírodě, která ho hlouběji a hlouběji uchvacovala a stala se mu v životě jedním z nejdůležitějších zdrojů inspirace: „Moje nejvřelejší přání bylo, pozorovat, aniž by mne bylo vidět – kdybych se byl mohl udělati neviditelným, tím lépe... vidět, jak všechno ve světě žije, jak se vše zařizuje ve svém domově – živí a uhnizďuje – viděti vzduch, skály, vodstvo v jejich duchovní mohoucnosti – být tím obklopen. Těšit se tím, a trnout nad tím údivem, pomáhat tam, kde bylo možno – ač jsem byl šťastnější, nebylo li mé pomoci potřeba – to byla podstata mé lásky k přírodě – to byl kořen všeho toho, co se ze mne stalo užitečného, a světlo všeho toho, čemu správnému jsem se naučil.“

Krása světa přírody se dotýkala Ruskinova nitra tak hluboce, že v něm vyvolávala stavy zbožnosti či doslova náboženského vytržení – zde, i v tom nejmenším kousku stvoření, spatřoval svědectví Boží ruky. V knize Moderní malíři, svém prvním díle, které vyvolalo velký ohlas veřejnosti, píše: „Vnímal jsem stále svatost celku přírody – od nejmenší věci k nejrozsáhlejší... Jen když jsem byl sám, mohl jsem to dokonale vycítit a často jsem se třásl od nohou až k hlavě radostí i bázní z tohoto pocitu, když, dlouho odloučen od hor, přišel jsem k místu, kde hnědá voda vířila mezi křemeny, nebo když jsem viděl nádheru zapadajícího slunce, nebo najednou stála přede mnou mechovitá stěna skalní. Nedovedu ten pocit vůbec popsati. Kdybychom měli někomu, kdo toho nikdy necítil, vysvětliti pocit tělesného hladu, sotva bychom to dovedli slovy, a tato radost z hloubání v přírodě se mi zdála vždy přicházeti z hladu srdce, upokojeného přítomností velkého a svatého Ducha.“

Od pozorování přírody se Ruskin záhy dostává ke studiu přírody a tedy ke vědě. Nejvíce se věnoval geologii a meteorologii, ale byl např. též aktivním členem londýnské zoologické společnosti. Již v patnácti letech uveřejňuje první články v odborných časopisech, ani ne dvacetiletý vede polemiky s předními geology své doby o správnosti teorií alpského vrásnění; vedle toho byl nadšeným sběratelem přírodnin a své cenné sbírky později věnoval několika muzeím; od malička si vedl deník, do kterého pilně kreslil svá pozorování přírody. Byl vždy mužem činu a když poznal, jak rychle postupující industrializace vede k zániku mnoha přírodně cenných území, věnoval mnoho úsilí ochraně přírody, jak krajiny, tak živých tvorů – byl členem Společnosti pro zabránění krutosti ke zvířatům, pro děti založil Spolek přátel živých tvorů a později se prý demonstrativně vzdal své profesury na oxfordské univerzitě, když tam v laboratořích zavedli vivisekci na zvířatech.

Ruskin však cítí, že věda – jakkoli jsou všechny její dílčí poznatky užitečné – nesměřuje k pochopení pravé podstaty přírody a že k tomu je potřeba doplnit vědecký přístup či pohled o další rozměr – o umělecký pohled na přírodu. Tak se záhy dostává k studiu umění. M. Seifert popisuje ve shora citované knize důležitý okamžik, který se stal jakýmsi mostem mezi vědeckým a uměleckým studiem přírody: Jednou v Alpách prožil (Ruskin) neděli významnou pro svůj život. Ráno předčítal svému sluhovi z bible, pak šel do lesa a přinesl domů květiny. Několik tmavě nachových vstavačů kreslil „s neurčitě úzkostlivým vědomím, že toto nedělní kreslení znamená novou fázi jeho bytí“. Dosud v neděli nikdy nemaloval, ani neslézal hory, ani nepodnikal delších vycházek. „Od té doby jsem to opakoval při každé vhodné příležitosti.“ (...) Příroda a umění mu splynuly dohromady. Umění má hledat a vyjadřovat krásu. Tuto krásu lze najít především v přírodě. Kdo ji miluje, objevuje krásu... „Fysik nedovede zachytit vlnu nebo padající kapku,“ ač ji tak důkladně studuje. Vědcům ta krása uniká. Umělec se přibližuje pravdě více, neboť přichází s citlivou duší. „Viděti jest více než věděti. Ještě více než viděti jest milovati... Jdi do přírody ve vší prostotě srdce a kráčej s ní poctivě a důvěřivě, bez jiné myšlenky, než jak nejlépe její smysl proniknout a její poučení si zapamatovat, s vírou, že všecky věci jsou správné a dobré, a raduje se vždy z pravdy.“

A jestliže byly pro většinu přírodovědců tyto názory na úlohu umění při studiu přírody provokativní, neméně kacířské byly i Ruskinovy názory, kterými se pustil do boje za očistu umění. Kritizuje většinu tzv. starých mistrů období renesance a postrenesance za to, že se odvrátili od přírody a své krajinomalby si vymýšleli v ateliéru, zatímco mnozí současní malíři krajin, kteří důkladně pozorují přírodu a malují v plenéru, jsou schopni mnohem hlubších děl. Jako první známá osoba se veřejně postavil na obhajobu hnutí anglických malířů „Prerafaelitů“, kteří hledali inspiraci v období středověku (před italským malířem Rafaelem, který stále výrazně ovlivňoval malbu 19. století) a chtěli do umění navrátit vážnost a reflexi základních otázek lidského bytí. Ve stejném duchu pak Ruskin definuje základní požadavky na umění: umění lze nazývat uměním jen tehdy, vede-li člověka k poznání krásy, ke zbožnosti a vyšším cílům. Umělec nemůže stvořit opravdové umělecké dílo, není-li zároveň navýsost mravným člověkem... Ruskin se stal vynikajícím znalcem italského umění a přes své provokující myšlenky (nebo naopak i díky jim, ale hlavně díky vynikající schopnosti brilantně formulovat své neotřelé myšlenky) se stal jedním z nejznámějších a nejuznávanějších uměleckých kritiků 19. století. Považuji za nemožné, aby se Seton, např. při svém studiu malířství v Londýně nebo v Paříži, s Ruskinovými knihami neseznámil. Nejen proto, že to tehdy patřilo k povinnému uměleckému vzdělání, ale především proto, že mu musely Ruskinovy názory znít velmi blízce a mohl v jeho knihách najít mnohé užitečné rady – Ruskin např. ve svých Moderních malířích podrobně popisuje pohyby mraků, vzhled moře v různou denní dobu, růst stromů a na příkladech různých autorů ukazuje dobré a špatné příklady malby přírody.

Jak jsem již napsal výše, Ruskin byl mužem činu a nestačilo mu teoreticky popsat význam „pravého“ umění pro každého člověka, byť jeho knihy měly velký odbyt, jeho veřejné přenášky byly hojně navštěvovány a jeho myšlenky ve společnosti široce diskutovány. Měl pocit, že (prostým) lidem chybí schopnost chápat umění a že má-li kdo umění rozumět, musí být sám být aspoň trochu umělcem. Proto založil a financoval vznik tzv. Dělnické koleje, kde se dělníci (ale nejen oni, školu mohli navštěvovat lidé z nejrůznějších sociálních vrstev) po práci mohli zdarma vzdělávat a kde Ruskin několik let vedl večerní kurzy kreslení. V době, kdy byly vyšší školy otevřeny jen pro bohaté, to byl nevídaný sociální počin. Ruskin dokazoval, že právě dělník, který přetváří hmotu a dává jí duši, by měl být co nejvíce umělecky vzdělán.

Toto „sestoupení mezi prostý lid“ znamenalo další předěl v jeho životě. Podobně jako Buddha, syn panovníka, se zřekl všeho, i své rodiny, když poznal lidskou bídu, tak i Ruskin – uznávaný spisovatel a kritik, žádaný řečník, filozof se stovkami obdivovatelů a následovníků, bohatý člověk bez existenciálních starostí – najednou nemohl v klidu pokračovat ve své práci, když poznal zblízka hrozné sociální poměry tehdejší společnosti a mravní úroveň masy národa: „Moje životní poslání jest vštípiti mládeži anglické trochu zájmu o umění... je mi to však zcela nemožno pro všechnu tu bídu, která mne obklopuje... Prostě nemohu ani malovat, ani číst, ani minerály pozorovat, nebo vůbec něčím mně milým se zabývat...“

A tak někdy na přelomu 50. a 60. let opouští Ruskin postupně oblast umělecké kritiky, protože cítí, že důležitější je naučit lidi správně žít a od základů změnit celou moderní společnost. Přestává být umělcem, aby se stal sociálním reformátorem a svým způsobem i náboženským učitelem. Pouští se do sžíravé kritiky kapitalismu a celé rodící se průmyslové civilizace: „Žijete svoji píď času, rvete se skoro bez přestání o milý chléb, nebo když náhodou žijete v mírové době, stavíte hnusné díry, ve kterých zacházíte hladem, souchotinami, neřestmi způsobenými nemocemi nebo zoufalstvím. A tomu říkáte civilizace.“

Více než deset knih věnuje analýze ekonomických, sociálních a mravních vztahů moderní anglické společnosti a návrhům na její reformu. Nepřeje si nějaký násilný okamžitý převrat, chce měnit zdola, pomalu a vývojově. Navrhuje tak zásadní změny, že jejich uskutečnění bylo nemyslitelné. I když se jiní reformátoři té i pozdější doby jeho myšlenkami inspirovali a někdy i zaštiťovali (např. na spis Tomu poslednímu se často odvolával Gándhí či pod Ruskinovým vlivem byla založena britská Labour Party), jen omezený okruh lidí byl ochoten podpořit Ruskinův plán jako celek. Zastavení industrializace země, rozdělení půdy chudým, návrat k prostému rolnicko-řemeslnickému životu (Ruskin velmi zdůrazňoval význam manuální práce) či svěření mimořádné moci do rukou (byť duchovní) aristokracie zavánělo příliš feudalismem a v rodící se demokracii (jak aspoň většina lidí věřila) nemělo nejmenší šanci.

Ruskin se prohlásil za socialistu a po smrti svého otce rozdal obrovský rodinný majetek školám, chudým a na podporu různých sociálních a hospodářských projektů, které měly dokázat životnost jeho teorií. Nikdy se však neztotožnil ani s marxisty, ani s utopickými socialisty, zůstal vždy sám sebou – křesťanským socialistou. I když do těch snah vložil ohromné úsilí a přišel skoro o celý majetek (také díky různým nepoctivcům, kteří se na něho nalepili), praktický dopad byl minimální. Přepracovanost a pocity beznaděje byly jednou z příčin, proč se začal stahovat z veřejného života, zvláště když se u něho začala objevovat nervová porucha – občas míval záchvaty nervového zhroucení, kdy téměř nekomunikoval. Nemohly ho uspokojit dílčí úspěchy jeho snah, např. na poli ochrany přírody a historických památek, když společnost jako celek se neměnila.

Lze se domnívat, že posledních 20 let Ruskinova života, kdy se převážně zdržoval ve svém novém sídle Brantwood u jezera Coniston v Lake District, má mnohé společné rysy už ne se Setonem, ale s Milošem Seifertem: dřívější krach manželství, bolestínské nálady, obviňování okolního světa ze zkaženosti a neporozumění jeho velkým ideálům a konečně i nervové onemocnění. Seifertovi také i mponovalo, jak razantně se Ruskin rozešel s církvemi, ale respektoval jeho mi mořádnou křesťanskou zbožnost. Ruskin tvrdil, že náboženství člověk potřebuje a že bez něho nelze budovat žádnou lidskou společnost. Vztah k Bohu je mu však přísně individuální záležitost, a proto byl v tomto ohledu velice liberální. S tím souviselo i jeho chápání svobody člověka: „Býti svoboden, to znamená nejprve ovládati své vášně a potom, když jsi si vědom, že vlastní tvé chování je správné, vytrvati v něm ke všem i proti všem, proti veřejnému mínění, proti bolesti, proti radosti. Pohrdati míněním davu, hrozbou protivníků, pokušením ďábla, takový jest u všech národů smysl slova: býti svoboden, a jediná podmínka, abychom získali tuto svobodu, jest naznačena v jednom verši Žalmů: ,Budu kráčeti svobodou, poněvadž jsem sledoval Tvoje příkazy““.

Tyto myšlenky ovlivnily nejen Seiferta (a přes něho i česko-slovenský woodcraft), ale, domnívám se, i Setona. Jedno z nejznámějších Ruskinových umělecko-filozofických děl se jmenuje Sedm světel architektury. Na příkladu architektury zde autor ukazuje zásady, kterými se má řídit umění i život. Těchto sedm zásad má být: Pravda, Krása, Paměť, Práce, Poslušnost, Síla a Oběť. Nepřipomíná to nápadně Setonův čtyřnásobný zákon?

John Ruskin byl všestranná osobnost, který zanechal výraznou stopu v mnoha oblastech, kterým se věnoval. Jeden z jeho mnoha odkazů současnému světu může znít třeba takto: „Umění není nic bez vědy, věda bez umění, člověk není nic bez přírody, příroda nic bez člověka.“

František Kožíšek – Biminiji