Léto lesních lidí

Román polské spisovatelky Marie Rodziewiczówny z roku 1920 čerpá z autentických zážitků autorky. Vypráví příběh třech mladých přátel – Rosomáka, Pantera a Jeřába, co spolu v hloubi lesa tráví léto. Domovem jim je dřevěná chatka u jezera, ze které vyrážejí na své toulky okolní divočinou. Starají se o své lesní hospodářství s malou zahrádkou a pomáhají zvěři v nouzi. Jsou to zkušení „lesní lidé”, ke kterým se přidá mladý „praktikant”. Chlapec z města, který po jejich boku získá, krom zkušeností nezbytných pro život v divočině, také čestné jméno Orlík.

Poselství této knihy spočívá v tom, že soužití s přírodou, v jejím přirozeném rytmu, dle přírodních zákonů a vzájemná spolupráce, zušlechťují člověka. Autorka svou knihou hluboce ovlivnila již několik generací polských čtenářů, co mají woodcraft v Polsku zvaný „puszczaństwem” v srdci, proto má své místo v jeho historii.

Zde je přeložena jen úvodní část knihy. Celou knihu (v polštině) najdete na wikisource.org.

Genealogie

O rodu starodávném, starém jako les, bude řeč. Na jeho předky narazíte v každé době a každém lidské společnosti. neboť to nejde o rod krve, ale duše. Nepatří do něj každý obyvatel lesů, ale jen ti, co ho milují – milovníci přírody.

Byli z něj básníci, co ve starém Řecku zpívali báje o Faunu a Panu, o Baldurovi ve Skandinávii, i ten co do náboženských oslav ariánů zavedli uctívání čarovné noci Kupalské. A pocházel z něj i jeho ochránce – pán Ježíš.

Lesní duši měl, a z téhož rodu byl, i svatý František Serafinský z Assisi, přítel všech živých tvorů, který opěvoval krásu slunečných dní. Kazatel ptáků i ryb.

A patří do něj i myslitelé a učenci, co si dokázali zachovat nezávislost a osobitost svých lesní duší, přestože jsou utopeni v moři milionů lidí kolem.

Život jim komlikuje hektický životní styl a politické změny, které sebou přinášejí nové překážky a neustálý boj o zajištění holé existence. To civilizace – takzvaný pokrok, spojený s rozsáhlým ničením přírody expandujícím průmyslem, a ta strašná zátěž nezbytná k zajištění existence v současné společnosti, která sebou přináší nové zákony a povinnosti – je odřízla od přírody.

Zřejmě už není místo na zemi, kde by mohl žít v klidu lesní lid. Přizpůsobili se tedy panujícím podmínkám a navenek se nijak neliší od ostatních lidí. Plní své každodenní povinnosti, pracují tak jako všichni spolu s nimi v civilizovaném prostředí. Podílejí se na jeho pokroku a také využívají vynálezů, co přináší. Umí zacházet s penězi. Žijí ve městech, oblékají se jako ostatní a spolu s nimi navštěvují divadla. Že by tedy rod lesních duší i se svou dlouhou tradicí již vymřel? Ale kdež! Duch je nesmrtelný, takže je nesmrtelný i rod ducha. Ovšem pamatujte, že jen ten, kdo je také z tohoto rodu dokáže poznat svého příbuzného.

Může se stát, že budete dlouho a marně hledat spřízněnou duši v tiché krajině a hlubokých lesích, mezi lidmi co pracují a žijí na prahu divoké přírody, ba v samém lůně jejího království: abyste ji pak našli v srdci průmyslového velkoměsta. Může to být student či studentka na kolejích, co po vypracování domácího úkolu z matematiky, co místo zábavy u piva v rušné hospodě, pozoruje žábu v akváriu a pečuje o ni, nebo švec co ve své dílně šije boty, a sotva zná jméno ptáka, který mu k jeho práci zpívá za oknem. Poznáte ji i v davu na ulici, podle toho jak se chová, když nastane nějaká mimořádná událost, co se vymyká z běžného života ve městě.

Můžete si ho všimnout v podvečer, kdy vycházejí večerníky které krom nejnovějších zpráv z bojiště, rozebírají detaily o děsivého mordu a nejrůznějších skandály. Ten kdo je z lesního rodu nejspíš nebude mezi těmi, co nedočkavě berou z rukou kamelotů noviny, protože se ve stejnou chvíli baví tím, jak se vrabci usazují na noc ke spánku.

A téhož rodu je i ten, co si během slavnostního přehlídky, kdy diváci ohlušeni hudbou civí na pochodující vojáky v parádních uniformách, všimne promrzlého psíka před zavřenými dveřmi svého krámu a pozve vlídným slovem dovnitř, ať mu není zima.

Mezi inzeráty v novinách hledá adresy prodejců slavíků v klecích, a zná v okolí všechny obchodníky s ptáky, od který vykupuje jejich zajatce, aby je na jaře vypustil na svobodu, ať se z ní radují, stejně jako on.

Lesní lidé skrývají svou duši, a o tom co si myslí moc s nikým nemluví, protože vědí, že ostatní to nezajímá. Jsou to samotáři, i když to tak někdy nevypadá.

V tom strašném mlýně občanského života, kde nejvyšší modlou je kšeft, chamtivost a sobecké užívání výhod civilizace, můžete často v jejich očích zahlédnout děs či náznak kritického nesouhlasu, když se jiní baví, ale málokdy k tomu něco otevřeně řeknou, protože si dávají pozor, aby pak sami nebyli při plnění svých společenských povinností, těmito lidmi pošlapáni a zahlušeni. O svého ducha se nebojí: je dost silný na to, aby vůči tomu zůstal imunní.

A tak žijí, osamělí, ve světě který jim je zcela cizí. Občas ale najdou zpřízněnou duši. Pak se brány jejich duší otevřou, vzájemně se povzbuzují: a jejich sny, potřeby a touhy se mění ve slova. Vzájemná důvěra, pocit svobody, souznění duší, a kontakt s přírodou, jim dovolí přetavit své touhy v čin, a vybudovat skutečnou, živou existenci podle svých představ.

A o jednom létě takových lidí tu bude řeč. Pro ty, kdo co ho prožili, to bude kronika jejich štěstí. A pro ty, co o něm roztroušeni po světě zatím jen sami sní – bratrský dar a snad i pomoc aby se sami odhodlali k činům.

⁎

⁎

⁎

Byli tehdy tři. Nejstarší, kterého si zvolili svým náčelníkem a vůdcem, byl přemýšlivý, tvrdohlavý, rychlý v uskutečňování svých záměrů, vědecky znalý a obeznámený s přírodou.

Patřil mu kus zalesněné země, s močály které protkaly líně tekoucí říčky do stříbřité vodní sítě, daleko od lidských cest a nevděčné lidské chamtivosti.

A právě tam, se jednoho jara objevila osamělá chatka, ukrytá v té spleti vod a lesů jak ptačí hnízdo. Po nějaký čas se černaly vyjeté koleje od vozu, který z daleka přivezl materiál a bělavě svítila šindelová střecha a třísky na zemi. Ale po roce všechny stopy zakryla zelená tráva a mech.

Stěny obrostlo psí víno a šlahouny růží. A chatka se ztratila v zeleni. Jako by srostla s lesem, který byl všude kolem ní.

Nazývali ji svým rájem.

Náčelník nezaložil rodinu a během svého života ztratil všechny příbuzné. V jeho domě ale žilo plno božích tvorů, o které pečoval jeho přítel a společník, kterého se ujal aby ho vychoval ve stejném duchu.

V jakémsi pralesním nářečí se náčelníkovi přezdívalo Rosomák a tomu druhému říkali Panter.

Byl z nich nejmladší. Ocelových svalů, štíhlý, mrštný, měl v sobě také dravost a divokost svého jmenovce. Znal přírodu, protože s ní žil a rozuměl lesu, vodě i poli. Měl v sobě ducha lesů.

K těm dvěma se přidružil třetí, kterému začali říkat Jeřáb.

Chlapec, ryzího charakteru a čisté duše. Vyzařovala z něj laskavost, jemnost a vnitřní slunce. Radoval se z života v lese tak, jak se dokáže radovat jen mládí. Byl to snílek, který se rád smál. Trochu roztržitý, ale pracovitý, houževnatý a nezdolného zdraví.

Tihle tři, co se vzájemně doplňovali, patřili ke stálým letním osadníkům téhle chatky, kde se mohli vrátit do prvobytně pospolných dob a splynout s divočinou, které si užívali jako ptáci, co se s každým jarem vrací do ráje, ze kterého na podzim museli odletět.

Přes zimu byla prázdná, zamčená. A koncem léta, jako by vše usínalo. Na střechu napadalo žluté listí, a pak sníh, pod kterým zmizely i stezky vyšlapané v létě a ty nové si v něm vyšlapala zvěř.

Sýkory spaly pod střechou, veverky po v opuštěných ptačích budkách, zajíci okousali březové koště, hadi zalezli do skulin mezi kamení aby se oddali zimnímu spánku, na zmrzlé bobule vinné révy a hlohu přilétali hýli a srnky se čas od času přes plot okusovaly uschlé stonky květin, které během léta vypěstoval Jeřáb. A daleko odsud, uprostřed lidského hemžení, lesní lidé toužebně snili o své chaloupce a v duchu byli se sýkorami, hýly a zbytkem svých letních společníků.

A čekali až zas přijde jaro.