Charles A. Eastman - Ohiyesa

Z thewoodcraft.org
Ohiyesa
M. D. Charles A. Eastman

Charles Alexander Eastman - Ohiyesa (⁕ 19. února 1858 – † 8. ledna 1939) Ohiyesa (podle nové transkripce lakotského jazyka Oháješa[1], v překladu znamená Vítěz. Než ho získal, měl jméno Hakadah – Ubohý sirotek. Lékař, spisovatel a autor řady esejů pocházející z Dakotského kmene Wahpeton (východní siuxové z oblasti lesů).

Mezi autory literatury o původních obyvatelích Severní Ameriky, ať již vezmeme sběratele indiánských legend nebo vypravěče skutečných událostí byl vyjímečná, neboť se narodil jako sioux z oblasti lesů a do svých 15 let (od r.1858 do r.1874) byl vychováván, svou babičkou jako indiánský bojovník. Získal tak z první ruky znalosti o životním stylu, jazyku, kultuře, i z generace na generaci předávaných dějinách svého kmene.

Poté, co se opět setkal s otcem (který měl být původně oběšen v Mankato, státě Minnesota), jím byl přesvědčen, aby podstoupil výchovu bílého muže. Ten ho poslal do bílých škol se slovy: "Je to stejné, jako bych tě posílal na tvou první válečnou výpravu. Očekávám, že zvítězíš." Po studiích v Dartmouthu a na medicíně v Bostonu, se stal vzdělaným lékařem - jediným doktorem, kterého měly k dispozici oběti masakru u Wounded Knee v r.1890 (nejvýznamnější historické události amerických indiánů, často popisované jako "konec indiánských válek"). Ostatní autoři knih o indiánech té doby neměli takové vzdělání jako on. Nikdo z nich totiž nežil jejich tradičním životním stylem, ani nebyl mezi nimi vychován, z čehož vyplývá, že tito spisovatelé nepodávali svědectví, ale byli pouhými interpretátory cizích vyprávění a zážitků, a v jejich knihách lze tak jen stěží vyloučit omyly a nedorozumnění vzniklé nedostatečnou znalostí jazyka. Eastman měl vlastní životní i historickou zkušenost, jakou neměl žádný z bílých etnologů a sběratelů "očitých" svědectví.

Ohiyesovo první jméno bylo Hakadah ("Ubohý sirotek"), neboť jeho matka zemřela krátce poté co se narodil, kdesi poblíž Redwood Falls v jihozápadní Minnesotě r.1858. Z jeho nejranější vzpomínky v pamětech - popisujících jeho dospívání mezi indiány - to není zcela patrné, neboť Ohiyesa většinu svého dospívání strávil v Kanadě, ve státě Manitoba, kam jejich kmen uprchl před armádou USA a lovci odměn, po porážce Dakotského povstání v Minnesotě r.1862.

Tato perokresba neznámého kanadského kreslíře z 19. stol. zachycuje prchající Minnesotské Dakoty při příchodu do Kanady.

Uncheeda (Ohiyesova babička) žila od r.1862 do r.1874 s několika příbuznými a dalšími uprchlíky v Manitobě na území jeho strýce "Tajemného léku" který měl farmu v lesnaté Manitobě. (O svém strýci píše Ohiyesa ve své knize Indián v mládí)

Zde nabyl většinu svých zkušeností s indiánskou výchovou, jejím náboženským aspektem, a také se účastnil spolu s ostatními vyprávění, obřadů a slavností. Ohiyesa v Manitobě strávil 11 z 15 let svého dospívání mezi indiány.

Stálá území -- reservace -- byla z větší části zřízena Kanadskou vládou pro Minnesotské exulanty na západě v th Treaty 6 area, Wahpeton District. Siux Valley, Griswold, Manitoba je rovněž Dakotskou rezervací. Ve Spojených státech je největší rezervací Sisseton-Wahpeton, která se táhne od severu k jihu podél západní hranice Minnesoty. Mnoho zajatých, vyhnaných Minnesotských dakoťanů bylo násilně přesunuto do rezervace Crow Creek v centrální Jižní Dakotě; další pak do reservace Santee na jihu JIžní Dakoty u hranice s Nebraskou. Malý počet Dakotů také žil ve čtyřech úzkých rezervacích, vymezených napříč jižní Minesotou.

Eastman v době studií na Beloitské vysoké škole - kliknutím na toto foto se dostanete na stránku o Eastmanovi na Beloitské universitě (v angl.!) Ohiyesův otec "Mnoho blesků" byl jedním ze zajatých bojovníků, a mezi 300 odsouzenými k smrti oběšením. Avšak byl kvůli přežití rodiny částečně omilostněn Prezidentem Lincolnem, a trest mu byl změněn na 12 let žaláře ve věznici v Davenportu v Iowě. Během svého vězení byl obrácen na křesťanskou víru, a po svém návratu na farmu "Tajemného léku" vzal Ohiyesu sebou, a usadil se poblíž Flandreau v Severní Dakotě, Kde mělo své usedlosti mnoho pokřesťanštělých Dakotů. Ohiyesa byl pokřtěn a dostal jméno Charles Alexander Eastman. Začal navštěvovat Flandreau Santee Normal Indian school, kterou vedl presbyteriánský misionář Joseph Riggs.

Eastman r.1887 v době, kdy studoval v Dartmouthu. Skrz link se dostanete na stránku umístěnou na situ této školy Eastman získal stipendium pro přípravné studium na vysoké škole v Beloitu (ve Wisconsinu), ale brzy přestoupil za Riggsovy pomoci na náročnější vysokou školu v Knoxu. (Riggs sám byl jejím absolventem) Ohiyesa hledal způsob, kterým by mohl být co nejvíc užitečný svému lidu. Přesunul se proto do Dartmouthu, a dva roky se tam připravoval ke studiu než mohl být přijat do prvního ročníku na kursech "Latin Scientific" (což byl tehdejší název pro lékařské obory). Toto studium obnášelo kursy z latiny, řečtiny, němčiny, francouzštiny, zoologie, botaniky, fyziky, chemie, dějin, filosofie, a matematiky. Přesto si však Eastman nalezl dost času ke sportování. Byl kapitánem fotbalového týmu, také byl držitelem celouniverzitního rekordu v běhu na dlouhé trati, ale hrál i v baseballovém týmu, a zajímal ho také tenis a box. Setkával se s mnoha prominentními Bostonskými intelektuály, mezi nimi s Frankem Woodem (který byl vůdčím organizátorem pokusu o reformu Úřadu pro indiánské záležitosti (Indian Bureau - BIA). Wood jej finančně podpořil, aby mohl studovat na Bostonské medicíně (Boston University Medical School) O Eastmanově popularitě mezi spolužáky svědčí, že po získání doktorátu, v červnu 1890, byl vybrán svou třídou, aby pronesl závěrečný absolventský proslov.

Jeho prvním zaměstnáním bylo místo lékaře v Pine Ridge, v Jižní Dakotě. Tady se setkal s Elaine Goodaleovou, jejíž spisy o indiánské výchově na něj již dříve učinily velký dojem, a která byla čerstvě ustanovenou dohlížitelkou na Indiánské vzdělávání pro oblast Severní a Jižní Dakoty. Goodaleová výborně hovořila lakotsky ( lakotština je odlišným dialektem dakotštiny, kterou Eastman již téměř zapomněl) a rychle se sblížila s mnoha indiánskými ženami. Pro Eastmana se stalo setkání osudným a záhy se zamiloval.

Dakotové, kteří chtěli zabránit postupující destrukci indiánské kultury, často tančili Tanec duchů, což byl náboženský pokus o její zachování. Ačkoliv to byl pokus, který kladl důraz na mír, nenásilí, vize a modlitby, byl vládou v listopadu 1890 zakázán. Jedna tlupa, Minnecounjouských Lakotů, vedená Big Footem, byla na cestě do Pine Ridge Agency, aby na na konci prosince 1890 kapitulovala. Eastman protestoval u svého nadřízeného Daniela Royera, který vyslal 7 kavalerii, aby zajala a odzbrojila tlupu ještě před příchodem do Agency.

7. kavalérie v počtu 500 mužů, ozbrojených jedním z prvních typů kulometu vyvezla a brutálně zmasakrovala v údolí známém jako Wounded Knee, sestřelujíc prchající ženy a děti, které se chtěly ukrýt ve strži. Big Footova tlupa měla celkem kolem 350 lidí, zhruba 230 z nich byly ženy a děti. Výsledkem brutálního krveprolití bylo 150 mrtvých a 44 těžce raněných . Postupně jak začala vát vichřice, vrátila se 7.kavalérie do "Agency", a cestou sebrala asi tucet raněných. Ti byli zavřeni v mrazivém blizzardu do wagónů, zatímco Eastman a Goodaleová bojovali o to aby je mohli umístit do kostela v rezervaci, kde by mohli být ucháněni před chladem a ošetřeni.

Eastman a Elaine Goodaleová strávili většinu noci ošetřováním těchto raněných. Ráno zorganizovali záchranou skupinu, která podnikla 18 mil dlouhou cestu na koních k Wounded Knee v běsnícím blizzardu. Nalezli hromady groteskně zkroucených, zmrzlých mrtvol, a řady dalších nacházeli rozesety na míle okolo po prérii. "Musel jsem sebrat všechny nervy, abych zachoval klid ve tváři před tím výjevem, a nad rozrušením a žalem mých indiánských druhů, z nichž každý nahlas plakal či zpíval svou píseň smrti.", napsal Eastman později.

Jako zázrakem přežilo jen několik lidí - slepá stařena a malé dítě (Její smutná historie a statečný život je převyprávěn v knize "Ztracený pták od Wounded Knee" (Lost Bird of Wounded Knee)

Eastman byl v neustálém konfilktu s svými nadřízenými z BIA. Doufal v nestrannost bílé policie ve všech záležitostech, avšak po Wounded Knee, tomu byl konec. Například pozoroval a pranýřoval korupci a zpronevěry reparačních peněz vyplácených "nepřátelským Siouxům" za mrtvé, raněné, a ukradený majetek. Stěžoval si že vládní vyšetřování jak brutálních masakrů, tak korupcí bylo ututláno. Rok před masakrem již stál mimo úřad - vyhozen - to již byl rok ženat s Ellaine Goodaleovou a měli spolu první dítě.

V r.1892, se Eastman rozhodl usadit v St.Paul, v Minnesotě. Dr.Eastman neměl obtíže s absolvováním Minnesotské licenční zkoušky a získal platnou licenci k výkonu medicínské praxe, přestože byl neustále týrán a napadán (štván policií), za údajné provádění nelegálních praktik. Odborníci - a s nimi i jiní lékaři, byli nespokojení a nevěřili tomu, že nějaký Indián mohl získat takové oprávnění. Zpočátku byl Eastman odhodlán nepoddat se tomuto rasistickému nátlaku, ale jeho rodina - o dva roky později přibylo další dítě - musela jíst.

Proto začal pracovat pro YMCA jako organizátor jejich programů v Indiánských rezervacích. Mzda 2000$ byla slušná, ale musel mnoho cestovat, a nemohl se tak věnovat své rodině. Při své práci prakticky vůbec nemohl uplatnit své medicínské vzdělání. V r.1899 rok pracoval v Carlisle Indian school (tady se seznámil s Zintkala-Sha, který ho v pozdější korespondenci vybídnul k tomu aby začal psát)

V r.1900 dostal práci jako lékař v Crow Creek Agency v Jižní Dakotě (kam bylo odsunuto mnoho Minnesotských exulantů). Docela úspěšně se mu dařilo přemlouvání podezíravých Indiánů, k tomu aby se nechali naočkovat - výsledkem pak byl velmi nízký výskyt případů onemocnění u některých zhoubnějších nákaz. Ale v r.1901 byl znovu vyhozen - tentokrát za to, že pomáhal Indiánům z Crow Creeku sepsat stížnost proti státní policii. Z BIA oficiálně oznámili že jeho vztahy k Indiánskému lidu mu brání ve výkonu jeho práce. Za trest byl umístěn k přidělování Siouxům anglických jmen - nezbytné podmínky pro to, aby jim mohlo být uděleno občanství (které Eastman přijal). Během tohoto období začal psát.

Jeho cílem bylo , které jak . V roce 1903 odjel zpět do Massachusetts a snažil se vzbudit pocit porozumnění a získat sympatie pro indiánskou kulturu na americké intelektuální scéně. Zapojil se také do skautského programu, protože věřil,že to je nejlepší způsob, jak mladým neindiánským Američanům sdělit význam myšlení a hodnot, kterým se naučil při svém dospívání v divočině, a doufal, že jeho úsilí povede k traktování indiánů bílou společností s respektem, který jim náleží. V New Hampshire s pomocí své ženy založil vlastní tábor, v němž se neindiánské děti pokusil prakticky uvést do systému siouxského vzdělání a hodnot.

Finanční problémy a naprosto neslučitelné rozdíly mezi indiánskou kulturou a bílou civilizací si však vybraly svou daň. V roce 1918 se Eastman rozešel se svou bílou manželkou a v roce 1921 opustil Novou Anglii. I nadále věřil, že cesta civilizace je cestou budoucnosti, ztratil však mnoho ze své víry v její schopnost vyslovovat se k vyšší morální a duchovní vizi lidstva. Opět se vrátil do lesů na rodném Středozápadě, věnoval více času tradičnímu životu a často na několik měsíců odcházíval sám do lesů. Nikdy nepřestal věřit, že pokud má někdy existovat Amerika s vlastní a upřímnou duší, musí se dvě kultury, které se tak tragicky střetly na půdě amerického kontinentu, nějakým způsobem spojit v jednu. Ačkoliv pochopil, že bílá civilizace je ve své podstatě "systémem života založeným na obchodu", stále cítil, že úkolem těch nejlepších lidí, Indiánů i neindiánů, je pomoci najít Americe společnou vizi. Jak píše na konci své autobiografie Z hlubokých lesů do civilizace (From Deep Woods to Civilization): "Jsem Indián a od civilizace jsem se mnoho naučil, za což jsem vděčný, nikdy jsem však neztratil svůj indiánský smysl pro právo a spravedlnost. Jsem proto mnohem více pro rozvoj a pokrok v sociální a duchovní oblasti než pro růst obchodu, nacionalismu a výkonnosti. V každém případě, dokud žiji, jsem Američan."

Následující biografie byla sepsána 20.4.1999 s použitím překladu biografie z "pera" Paula Giese[2] a biografie uvedené v knize Duše Indiána a jiné spisy jejímž autorem je Kent Nerburn

Bibliografie

  • Indian Boyhood. McClure, Philips & Co. New York. 1902. Ilustroval E. L. Blumenschein
Autobiografie. V češtině vyšlo pod názvem Indián v mládí, přeložil Jinřich J. John, vydáno nákladem Jana Laichtera na Královských Vinohradech.
Indiánské legendy (napsal s manželkou Elaine Goodale-Eastman); reprint pod názvem Smoky Day's Wigwam Evenings: Indian Stories Retold 1910.
V češtině vyšlo pod původním názvem Večery ve wigwamu; povídky siouxského kmene, přeložil MUDr. Otakar Reiss (ilustroval Prokop Laichter), vydáno nákladem Jana Laichtera na Královských Vinohradech r.1922
V češtině vyšlo pod názvem Duše Indiána, přeložil Bohuslav Rovenský, vyšlo nákladem vydavatelství "Sfinx" na Královských Vinohradech r.1923
Česky vyšlo pod názvem Abeceda indiánského zvěda, v nakladatelství Votobia r.1995

O něm a jeho ženě:

Odkazy

  1. ↑ Jan Ullrich Firethunder - Stručný slovník lakotského jazyka, samizdat, 1996, str. 2
  2. ↑ Již nedostupná. Nalézala se na adrese http://indy4.fdl.cc.mn.us/~isk/stories/authors/eastman.html
Citováno z „https://www.thewoodcraft.org/wiki/index.php?title=Charles_A._Eastman_-_Ohiyesa&oldid=62559“