Stoupání na horu
Daleko v poušti, na jihozápadě naší země, je indiánská vesnice a nedaleko ní je vysoká hora. Výstup na tuto horu je považován za velký čin, takže všichni chlapci ze vsi prahnou po tom, aby se o to mohli pokusit. Jednoho dne náčelník pravil: “Dnes chlapci můžete jít, a pokusit se vystoupat nahoru. Vyjděte hned po snídani a jděte tam, kam až to půjde. Až na vás padne únava, obraťte se na cestu zpět, ale každý z vás mi přineste větvičku z míst, kam jste došli.”
Hoši nadšeně vyrazili a každý měl pocit, že určitě dojde až na vrchol.
Ale již brzy náčelník viděl, jak se pomalým krokem vrací tlouštík s listem kaktusu v ruce.
Náčelník se usmál a pravil: “Hochu, nejenom že jsi nedosáhl úpatí hory, tys nepřešel ani poušť.”
O něco později se vrátil druhý chlapec a nesl snítku šalvěje.
“Hm”, pravil náčelník. “Tys' došel až k úpatí, ale nahoru už jsi nestoupal.”
Další sebou přinesl větvičku topolu.
“Vidím”, pravil náčelník, “že jsi došel až k pramenům.”
O něco později dorazil chlapec s řešetlákem. Náčelník se smál, když ho viděl přicházet a když byl u něj, promluvil: “Vidím, že jsi vystoupal k první kluzké skále.”
Pozdě odpoledne dorazil chlapec s cedrovou větvičkou, a starý muž pravil: “Pěkně. Byl jsi na půl cesty vzhůru.”
Asi hodinu po něm přišel chlapec se snítkou borovice. K němu řekl náčelník: “Jsi dobrý. Došel jsi až ke třetímu pásmu. Vystoupal jsi do tří čtvrtin.”
Slunce bylo už nízko nad obzorem, když se vrátil poslední. Vysoký, pohledný chlapec, ušlechtilé povahy. Jeho ruce byly prázdné, když přicházel k náčelníkovi, ale jeho tvář zářila, když pravil: “Otče, tam kde jsem došel už nebyly žádné stromy ani keře, takže nemám pro tebe žádnou větvičku, ale viděl jsem ozářené moře.”
Jeho slova rozzářila tvář starého muže, jak hlasitě zvolal ba téměř zpíval: “Věděl jsem to. Už když jsem viděl tvou tvář, jsem to věděl. Byl jsi nahoře. Nepotřebuješ žádný důkaz. Máš to napsáno ve svých očích a zvoní ti to v hlase. Můj chlapče, tys pocítil povznesení a viděl slávu hory.“
Ach ano woodcrafteři, myslete na to, že: pocty, které udílíme za vaše výkony, nejsou “cenami“; Ceny jsou věci, které svou hodnotu nabyly tím, že byly odebrány právoplatným vlastníkům. Ale vaše pocty jsou jen připomínkou toho, co jste vykonali a potvrzením toho, kde jste byli. Jsou to pouhé větvičky sebrané po cestě, které dokazují, kam jste došli při stoupání k vrcholu.
