Daniel Hoffmann - Wanblitanka

Daniel Hoffmann - Wanblitanka (⁕ 1963 – † 2002)

Takto vzpomínal na Wanblitanku František Kožíšek - Biminiji, po jeho nečekaném úmrtí v časopise Wampum Neskenonu:

Deset let jsem Wanblitanku neviděl a když jsme se tehdy naposled rozcházeli, nebylo to, bohužel, vůbec v dobrém. Přesto jsem na něj nevzpomínal ve zlém a když jsem uslyšel o jeho nenadálé smrti, měl jsem v očích slzy a chtělo se mi zase po dlouhé době zakřičet (mírně parafrázovaný) kmenový pokřik Bílého wampumu: „Zapalme ohně na vyhaslých pláních země české! K poctě a slávě (náčelníka) Bílého wampumu!” Byl jsem však v místnosti a nemělo to cenu, ale až zase někdy vylezu na jeho milovanou Kouzelnou horu, pod kterou založil kmen, který (ho) proslavil, zařvu to mocným hlasem, aby se to neslo daleko, přes sněmoviště Dobrá zpráva, přes tábořiště Lalavetika (Mocný hlas) a Sychrovské louky, dál a dál…

Chtěl bych zde Wanblitanku — či Wanbliho, jak se mu zkráceně říkalo — připomenout osobní vzpomínkou na dobu woodcrafterské ilegality, kdy jeho společenská hvězda ještě nevystoupala tak vysoko, aby ji mohl potkat pád…

Poznali jsme se letmo někdy okolo roku 1980, to jsme ještě měli trampské období — naše osady hrály proti sobě lakros (on tehdy za T. O. Gold River Washakie). Počátkem roku 1983 jsme se potkali znovu, oba nově zaujati myšlenkou woodcraftu. Byl z toho dlouhý rozhovor, pozvali jsme ho na sněm našeho kmene lesní moudrosti Santeken. Přijel tam v primitivní kožené indiánsko-zálesácké košili s třásněmi střižené podle knihy Dva divoši (byl to tehdy první kus indiánského oděvu ve kmeni Bílý wampum) a mluvil ohnivě o cestě lesní moudrosti, jak to dokázal jen on. Jeho projevy nenechávaly nikoho chladným — buď si dokázal člověka zcela získat nebo popudit. Tak se stalo i tenkrát.

Čtyři jsme se rozhodli vystoupit z našeho kmene a následovat nového charismatického vůdce Winogu (jméno Wamditanka, později upravené na známé Wanblitanka, získal až po vigiliích na táboře Kiš-kalva v létě 1983). Nestrhla nás však plamenná výřečnost, ale skutečná vize plná vznešených ideálů, navíc podložená konkrétním programem orlích per.

„Příteli — za několik málo dnů by ses měl stát woodcrafterem… Dostaneš indiánské jméno a budeš jedním z nás. Složil jsi jednoduché zasvěcení a víš něco málo o Setonovi a jeho indiánské lesní moudrosti. Před slibem, který na velkém sněmu složíš, ti musím říci vše o tom, jaký je náš cíl a co je naším programem. Chceš-li přijmout vše to, čemu věříme, musíš to důkladně znát.

Do kmene nevstupuješ na nějaký čas. Woodcraft by se měl stát tvou životní cestou, tvým názorem na svět…

KDO JSME A V CO VĚŘÍME

• Jsme Setonovi woodcrafteři — zálesáci lesní indiánské moudrosti.
• Milujeme přírodu a chceme se k ní navracet. Naše hnutí je hnutím návratu k přírodě.
• Chceme věřit v Krásu, Lásku, Sílu a Pravdu.
• Chceme být čistí, silní, pokorní, spravedliví, stateční, tiší, laskaví, pravdiví, veselí, obětaví — chceme se řídit všemi zákony E.T.Setona.
• Chceme žít v kmenovém a clanovém společenství, jezdit spolu do přírody, studovat ji, soutěžit mezi sebou v dovednostech a znalostech.
• Chceme být jeden druhému bratrem na celý život.
• Chceme věřit v magickou sílu malebností, přírody a obřadů.
• Chceme se stát duševními i tělesnými šlechtici.
• Chceme věřit v to, že člověk patří do přírody a že je s ní spjat.
• Chceme být svobodnější než všichni ostatní a všem příkladem.

…Teď jsi mladý. Máš mnoho času, můžeš se věnovat svému zájmu. Po čase přijde rodina a tvůj život se změní. Potom zestárneš a vlasy ti pokvetou stříbrem. Pro nás budeš pořád ten mladý bojovník, který kráčí stezkou orlích per. Po celý život budeš moci na sobě pracovat, zdokonalovat se, budeš stále mladý. Možná, že povinnosti budou ti bránit jezdit do přírody tolik, co ostatní. To však nebude vadit. U nás neplatí míra kolikrát, ale s jakou láskou, s jakým přesvědčením a pro co.

Časem poznáš, že si nejezdíme hrát na indiány do lesa. Poznáš, že hledáme krásu, pravdu, sílu a lásku. V sobě, v ostatních… Mluv vždy úplnou pravdu a jednej s námi nejpoctivěji, jak to jde. Nemluv nikomu za zády — to muži nedělají. Snaž se hned od začátku do všeho se opřít. Snaž se řídit woodcrafterským zákonem a stoupej stezkou orlích per. Měj rád všechny, kmen stejně jako clan…

Chceš-li přijmout to, v co věříme, stačí říci „slibuji”. Vše ještě dobře rozvaž. Budeme od tebe chtít, abys celý život žil woodcraftem. Máš-li sílu a chceš-li, staň se naším BRATREM.“

Podepsán náčelník (Winoga). Velká slova? Ano, ale jemu šla tenkrát od srdce a my jsme to cítili. Ideál mládí? Ano, ale mládí (či život vůbec) bez ideálů je cesta do pekel.

Založili jsme klan Černý jestřáb (Ma-ka-tai-me-she-kia-kiak) a 30.4.1983 byli na sněmu přijati do kmene Bílý wampum (dále jen „BW”). „My” zde znamená: já s přezdívkou Tichý mokasín, dále Petr Suk-Skála (později Hapedah), Petr Vaništa-Had (když na táboře vyhrál soutěž o mistra plavce, získal lesní jméno Sinamatha) a Petr Strnad-Harata, náčelník nového klanu.

Náčelník kmene z toho měl radost a to nejen proto, že se mu podařilo zažehnat krizi: kmen BW, založený r. 1980, se předtím vymanil z počátečního, spíše skautsky laděného období, opustil ho bývalý náčelník a měl před naším vstupem pouhé čtyři členy — Winogu a jeho první ženu Nakomis, Nybowaku (později přijal jméno Wabaša) a Harku (později Hechakapu) — kteří nyní založili klan Pes-hi.

Následovaly líté meziklanové boje v lakrosu, lukostřelbě, zápasu, běhu apod., překotná tvorba indiánského oblečení a vybavení, plnění orlích per, dlouhé noční diskuse o woodcrafterské výchově a našem programu. Letní idyla na táboře Kiš-kalva (Oblíbenec měsíce) a další následující táboření, většinou na Brdech, pouze s vybavením vyrobeným vlastní rukou a z přírodních materiálů.

Wanbli byl mistr malebnosti a když k tomu přidáme i zručnost a pracovitost, dovedl navrhnout i „vykouzlit" krásné výrobky nejen indiánské, ale i kroniky a věci denního života. Byl také mistr imaginace a jím vymyšlené a vedené obřady byly úchvatným zážitkem. Byl však především mistrem slova s ohromnou přesvědčovací schopností, jeho projevy byly strhující a hlavně dokázaly strhnout. Neměl nejmenší problém ovládat kmen jako loutku podle svých představ a nápadů, ale nebyla v tom nějaká chladná vypočítavost, bylo to úplně spontánní. Měl-li někdo na něco jiný názor než Wanbli, buď ho rychle změnil nebo záhy z kmene odešel. Kmen byl vždy s náčelníkovými názory zcela konformní. Což se stalo osudným i klanu Černý jestřáb.

Začalo to nejprve se mnou, na podzim 1983. Když jsem viděl, že na některé pro mě zásadní věci mám jiný názor, který nelze ve kmeni ani demokraticky prosazovat, ani ho klan ani kmen nehodlá respektovat, vystoupil jsem na listopadovém sněmu z BW. Sněm tehdy sice konstatoval, že jsem nijak neporušil zásady Setonova woodcraftu, ale zároveň rozhodl, že „na základě (mého) mylného chápání wodcrafterské ideje zakazuje Tichému mokasínovi jakoukoli organizovanou činnost v Setonově hnutí”. Byla o tom sepsána listina, kterou jsem musel na základě kmenového slibu podepsat a která byla anulována až o tři a půl roku později.

Moji klanoví spolubojovníci mne následovali do půl roku. Přece jen i jim jako vysokoškolským studentům začal totalitní způsob myšlení vadit, ale v konečné fázi byli vyloučení z dost kuriózního důvodu. Náčelník se šamanem se totiž usnesli, že správný woodcrafter nemůže sloužit v socialistické armádě, neboť to odporuje jeho svědomí a tedy i woodcrafterskému zákonu. Pro klan Pes-hi bylo snadné toto rozhodnutí uskutečnit, protože všichni jeho mužští členové měli díky četným, zčásti předstíraným psychiatrickým diagnózám modré knížky, ale pro tři zbylé členy mého bývalého klanu by nenastoupit na vojenskou katedru znamenalo vyhazov ze školy a tak se rozhodli tuto novou kmenovou doktrínu porušit…

Možná nyní někoho napadne, že to byly docela sektářské rysy, ale tehdy jsem to neodsuzoval. Jednak byla „těžká“ doba, kdy skoro každá režimem nepovolená iniciativa byla svým způsobem sekta, jednak Wanbliho „řád pevné ruky” byl pro mnohé kluky, kteří by jinak možná skončili na „šikmé ploše”, potřebnou oporou a dal jim smysluplnou náplň života.

Asi rok jsme se pak s Wanblim neviděli, ale poté se znovu zákonitě sešli, protože nám oběma šlo o woodcraft. Zatímco všichni bývalí členové BW se již více o woodcraft nezajímali, protože je k němu pojilo jen náčelníkovo (a kmenové) charisma, já jsem nastoupil cestu osamělé stráže: plnil jsem si činy, tábořil po indiánsku, bádal o woodcrafterské historii a sháněl starou literaturu.

To Wanbli ocenil a já si zase cenil jeho schopností a existence kmene BW vůbec, protože to byl pro mne tehdy jediný známý funkční kmen. Tak jsme k sobě zase našli cestu, ale nebylo to jen „manželství z rozumu” — že já si jako stráž měl kde nechat přiznávat orlí pera a naopak mohl Wanblimu zprostředkovat různé materiály z dob existence bývalé Ligy čs. woodcrafterů (LČSW). Někdy v roce 1985 (své dopisy z konspirativních důvodů často buď nedatoval nebo je datoval do 20. let) mi napsal: „…v poslední době, co jsem Tě trochu lépe poznal, zjistil jsem, že mě dost mrzí, jak to tenkrát skončilo s Tvým členstvím v našem společenství. Víš, nikdy jsem Tě vlastně přes Haratu a Hapedaha neviděl a nedokázal jsem pochopit ani Tebe ani Tvoji povahu. Chtěl bych Ti teď napsat, že si Tě velmi vážím jako člověka a že bych stál o to, abychom byli nejen známí, ale i spolupracovníci a hlavně přátelé, což Ti také touto cestou nabízím…” A já to cítil podobně.

Setkávali jsme se v jeho oblíbené kavárně Slavia nebo v jeho starém karlínském bytě — tato „pevnost Siouxů v Karlíně" (pojmenovaná podle tehdy oblíbeného amerického filmu „Pevnost Apačů v Bronxu”) byla nejen unikátním indiánským muzeem a knihovnou, ale především důležitým ostrůvkem osobní myšlenkové svobody v moři tehdejší nesvobody. Uměl žít naplno nejen indiánským životem, ale i životem pražského „máni” (vysvětlivka pro ty později narozené: slangový výraz „máňa” pochází od slova mánička, jak se tehdy nazývali dlouhovlasí příslušníci mužského pohlaví, rekrutující se především z řad undergroundu). Pro mne bylo úžasné, jak s takovým člověkem z nejnižších stupňů společenského žebříčku (byl vyučený prodavač koberců a povoláním hrobník) se lze — díky jeho vrozené inteligenci, soustavné četbě i snaze po sebezdokonalení — bavit prakticky o všem na úrovni vzdělaného člověka. Jestli by se mohlo o někom říci, že žil nekonvenčním způsobem, pak to byl rozhodně Wanbli a oblíbeným číslem jeho „výrazového rejstříku" bylo ty druhé šokovat novými nápady nebo provokativními názory.

K vrcholným zážitkům však patřilo společné táboření: od jara 1985 jsem byl s Yvetou (mojí budoucí ženou) zván na všechny výroční sněmy a tábory BW, kam jsem se snažil vždy aspoň na skok zajet podívat. V létě 1985 postavil BW na Lalavetice pravou mandanskou chýši a 5.10. se zde konal sněm (byl to první sněmovní oheň BW zapálený třením dřev), při kterém jsem dostal indiánské jméno Biminiji a byl mi udělen šlechtický titul Sagamor a zvláštní orlí pero za bádání ve věcech woodcraftu.

Ten rok na podzim se nám podařilo navázat kontakt s bývalými členy LČSW a přes ně i s dalšími oddíly a kmeny, které se snažily následovat cestu E.T.Setona — k setkání došlo na 7. ročníku memoriálu Kiwendotha (Černý vlk), který u Sklenského rybníka organizovali členové bývalého kmene Mawaden (Willy, Kraťas, Logan). Wanblitanka s BW se ho zúčastnil i příští rok v říjnu 1986 a tak se okruh jeho vlivu pomalu začal rozšiřovat (samozřejmě i zde platil efekt „polarizace společnosti”: zatímco jedni považovali Wanbliho za blázna, druzí za svaté woodcrafterské zjevení).

Na jaře 1987 jsem začal uvažovat o založení vlastního kmene a tak dubnový výroční sněm BW zrušil své již dříve zmíněné rozhodnutí, které mi v tom bránilo. Na tomto sněmu se poprvé za přiznaná orlí pera dávalo potvrzení na barevných formulářích převzatých z LČSW, které nechal Wanbli u známého v tiskárně nově natisknout.

Protože jsme byli na sobě s Wanblim nezávislí, mohli jsme si dovolit vzájemně tolerovat své odlišné názory či dokonce „špatné stránky” („…ač jsme oba rozličných povah a netajím se tím, že se mi na Tobě několik věcí nelíbí — stejně asi i Tobě na mně”, napsal mi kdysi), aniž bychom měli pocit, že porušujeme své woodcrafterské zásady. Přesto jsem s lítostí sledoval několik nešťastných lidských osudů hochů či dívek (vlastně žen i matek s dětmi), jejichž hvězda v BW pohasla, protože nestačili nebo nemohli držet krok s mnohdy drsnými pravidly a požadavky, které rozhodně nebyly vždy v souladu se vzletným „vyznáním víry” náčelníka, jak jsem ho na úvod citoval.

S obavami jsem sledoval, jak se BW mění. On se samozřejmě měnil zevně (úžasný rozvoj indiánského táboření a způsobu života), ale bohužel i vnitřně. Po návštěvě na 8. letním táboře BW, který se konal v srpnu 1987 na Sychrovských loukách na Brdech, jsem si poznamenal do deníku: „…mnoho nového…

indiánské malebnosti a životní styl hnány do absurdna (hra na rezervační indiány), odklon od woodcraftu…” Tady někde, podle mého názoru, nastal zásadní zlom ve vývoji kmene BW. Indiánský kolorit, který byl do té doby pouhou formou, se stal cílem a hlavním smyslem činnosti. Stále se plnila orlí pera, ale hnací silou již nebylo vnitřní zdokonalení, nýbrž snaha o získání nebo upevnění poct, resp. výhodné pozice v kmenové hierarchii (snad to neplatilo pro všechny, abych někomu nekřivdil, ale určitě pro většinu kmene včetně náčelníka). Postavení žen ve kmeni se dalo jen těžko nazvat demokratickým a našla by se řada dalších důvodů pro tyto moje domněnky o vývojovém zlomu.

Přirozeným důsledkem bylo navázání úzkých kontaktů s jednotlivci a skupinami z ČSSR i Německa, kteří pěstovali indiánství jako hobby, ale kteří o woodcraft jako životní cestu sebezdokonalení měli většinou pramalý zájem (byl to budoucí zárodek – tzv. Indian Corralu při organizaci Westerners International). BW v čele s Wanblim tuto scénu okamžitě s přehledem ovládl, protože úrovní indiánské výbavy a indiánského táboření neměl nikde v Evropě konkurenci, a stal se obletovaným učitelem. Na letní tábor BW v roce 1988 jsem se podívat nejel, ale určitě počínaje létem 1989 (tábor na Střele u Chýlic s více než 20 týpí a hosty z celé ČSSR a obou částí Německa) byly pro mě tábory BW již tábory indiánských „hobbystů”, nikoliv woodcrafterů.

Wanbli samozřejmě s tímto mým názorem nesouhlasil a tvrdil, že wood-crafterská orientace BW je stále stejná. Konečně nešlo i neuznat, že alespoň po vnější stránce jde stále o perfektně fungující kmen lesní moudrosti. Proto se BW stal nejen novým centrem euroindiánství, ale zůstával v té době i hlavním centrem woodcrafterského hnutí u nás. Na výročním sněmu BW 22.4.1989 je přítomna řada woodcrafterských stráží i zástupci Loganova kmene Lenapa, všem Sagamorům jsou uděleny číslované woodcrafterské odznaky bývalé LČSW, které se podařilo sehnat od bývalých členů LČSW. Hovoří se zde o budoucí kmenové spolupráci a podle latinského úsloví „Tres faciunt collegium” (tři tvoří spolek) je dohodnuto, že až bude třetí funkční kmen, obnovíme ilegálně Ligu lesní moudrosti (LLM).

O týden později jsem založil kmen Čej-Ka-Leška, ale než jsme stačili ilegální LLM obnovit, přišla sametová revoluce a Liga již mohla být obnovena legálně. Tyto tři kmeny ve spolupráci s obnoveným kmenem starých woodcrafterů Wahpeton však stály skutečně u jejího zrodu.

Z nadšení nad novými poměry a možnostmi jsme se ocitli s Wanblim opět v jedné organizaci (já coby jednatel, on coby ohnivec) a oba jsme tehdy, v roce 1990, ještě netušili, že to zase nebude „navěky”. Stejně jako nesnesl Wanbli opozici ve svém kmeni, nesnesl veřejně se projevující opozici ani v Lize. Více než rok jsem doufal, že každý bude v Lize dělat to, na co stačí, že se budou všichni řídit woodcrafterským zákonem a respektovat odlišný svobodný názor jednotlivce i demokratická pravidla rozhodování. Když jsem nabyl přesvědčení, že tehdejší de facto Wanblim ovládané vedení Ligy takové není, koncem roku 1991 jsem z Ligy vystoupil, protože členství v takové organizaci odporovalo mému přesvědčení i chápání woodcrafterského zákona.

Pak už jsem mohl sledovat Wanbliho cestu jen z povzdálí, takže jeho společenský vzestup a pozdější pád, ústící v rozpad nejslavnějšího woodcrafterského a euroindiánského kmene své doby, nemohu věcně komentovat. Z duchovního hlediska jsem nahlížel, že jeho velké ego — namísto umenšování vědomou vnitřní prací a životem podle woodcrafterského zákona s jeho čelným požadavkem pokory – se díky společenskému obdivu stále rozpínalo a jako nebeský (či pekelný?) kůň táhlo Wanbliho kočár stále rychleji a rychleji, až se mu opratě vymkly z rukou…

I přes tuto zkušenost pro mne Wanblitanka zůstane mimořádnou nezapomenutelnou osobností a vůdčí postavou woodcrafterského hnutí 80. let. A budu mu do smrti vděčný nejen za ty harmonické chvíle, kdy se dokázal rozdat pro druhé, kdy byl gejzírem výborných nápadů či kdy mne během svých obřadů za mrazivých nocí vtáhl do světa imaginace, ale i za ten neharmonický rozchod, který mně umožnil podívat se na své woodcrafterské snažení z odstupu a nové perspektivy. Když mi kdysi v mandanské chýši uděloval jméno Biminiji (Ten, který se nebojí jít sám), netušil jsem, jak to bude prorocké.

Přeji mu, aby měl v duchovním světě mocné ochránce a aby své opratě opět třímal pevně v rukou.

František KOŽÍŠEK-Biminiji

Kožíšek, František: Zapalme ohně na vyhaslých pláních, Daniel Hoffman-Wanblitanka (1963 – 2002) enfant terrible českého woodcraftu, Wampum Neskenonu číslo 2, rok 2003. Strana 12 a 13