Jaroslav Balonek - Kili
Jaroslav Balonek - Kili (⁕ 1969)
V základech umění pozorovat a naslouchat přírodě chlapce učili prarodiče z města Janov, kteří při lesním závodě Krnov pracovali v lese a chlapce brávali sebou do práce. Až do doby povinné předškolní výchovy po návratu k rodičům absolvované v Ostravě-Vítkovicích, strávil dětství prakticky v přírodě.
V polovině sedmdesátých let dvacátého století jej nadšený kamarád ze základní školy v Ostravě-Zábřehu Kamil Janec přivedl do Domu dětí a mládeže na Čujkovově ul. v Ostravě-Zábřehu, kde pod pláštíkem pionýrské organizace fungoval oddíl Táborité – ve skutečnosti jeden z několika ostravských oddílů skautského typu, kterým se podařilo přežít normalizaci – který svou činnost navenek kryl tím, že se odkazoval na období husitské revoluce. Tam se stal členem družiny Střelců, ze které vznikli Bratříci (Ostrava), samostatný oddíl do kterého přišel roku 1981 Keny.
Tam získal Jarek také svou přezdívku Kili – radostný smíšek.
Po rozpuštění Bratříků, Kili přechází se spolužáky ze školy do 4. oddílu Ostrava, kam je následuje brzy i Keny. Po rozpuštění družiny Mývalů dostal na starost nováčky. Zodpovědný úkol, při kterém se mu jeho kamarádi z již rozpuštěných Mývalů snažili pomáhat.
4. oddíl Ostrava definitivně opouští až v průběhu střední školy. A dál s Kenym a Tonym užívají svobody lesní moudrosti. Právě tehdy vzniká spojením se spálovským kmenem Ondatra základ E.T.Seton klubu, který tehdy mimo něj tvořil Aleš Kapica - Keny Otter, Tomáš Lukeštík - Tony, Robert Gattnar - Bobří zub a Radim Šebesta - Rychlý šíp.
Bavič táborových ohňů nezapřel svou přezdívku. Stal se vášnivým fotografem a vlastními snímky doplňuje poctivě vedené deníky. Nebyl jediný volný víkend, kde by Jaroslav Balonek nebyl v přítomnosti přátel a táborových ohňů. I v Kralicích na Moravě a v Šebetově poznává kamarády Jižní Moravy. S kamarády vyrážel Oravu, Fatru i Roháče. Poslední víkend před odchodem do „války“ stráví s kamarády na Starém Jičíně.
Z povinné vojenské služby se vrátil naprosto jiný člověk, zlomený na těle i na duchu, poznamenaný voštinovitou puklinou druhého obratle páteře (L2 = brána života), s výčitkou životního selhání a posttraumatickou stresovou poruchou následkem Bidermanovy metodiky.
Pln ideálů se před tím rozhodl – navzdory tomu, že ho kamarádi od tohoto úmyslu zrazovali – jít, tak jako jeho otec do státní služby. Věřil, že to je jediná cesta, jakou se dá změnit nástroj represe v nástroj práva. Bohužel podcenil vliv prostředí. Započalo tím jeho přezkoušení.
V průběhu roku 1989 proběhla celá řada demonstrací, při kterých byli budoucí policisté zneužíváni jako klacek. Vše vyvrcholilo v průběhu 17. listopadu 1989, který odstartoval státní převrat a tahle skupina byla předhozena veřejnosti coby obětní beránek. Nikdo se neodvážil vystoupit, aby se jich zastal. Ale jen těžko se můžete vžít do kůže vyděšených mladíků, které z jedné strany svírá dav a z druhé tlačí zábrany policejních aut.
Po převratu byli v tichosti uklizeni. Aby alespoň trochu ulevil své duši, prošel s kamrády Vítkem Markem Velkou a Malou Ameriku a Miloslavem Musilem okolí Českého Krumlova a Lipna. Už jen na krátké vzdálenosti a s velmi odlehčenou bagáží. Pak požádal o přeložení do místa svého rodiště a po několik let vykonával zcela osamoceně službu v zapadlých katastrech obcí Rejvíz, Horní a Dolní Údolí a Ondřejovice. I když se nadále setkával s kamarády u Bublavého potůčku či na Quinburgu v dobře známém prostředí lesů, byl na základě prodělané zkušenosti již bez známek radosti a humoru, zájmu o literaturu či fotografii. Jeho knihovna osiřela a byla rozdána. Žádné další obrazy nevznikly. Žádné humorné scénky. Ve Zlatých Horách se seznamuje k nelibosti autorit s Jindřichem Hořelicou řečeným Henry, který mu byl častým průvodcem a skvělým společníkem.
V roce 1991 se Kili podílel na organizaci, pro něj posledního, poradního ohně E.T.Seton klubu, ve Vápenné, na legendárních Brankopech. Bohužel snaha pomoci zařadit ho zpět do společenského života, vedla nakonec jeho rodinu i ke spálení rozsáhlého písemného, korespondenčního a fotografického archívu.
Oženil se a založil rodinu. Na horách postavili společně dům se zahradou a ovocným sadem. Vyučil se včelařem, zabýval se psychologií.
Po letech opustil řady státní policie a vstoupil do obecní samosprávy v Jeseníku. Ovšem podílet se na řízení provinciální městské policie není vždy snadné, proto využil nabídky, aby se ve zralém věku života vrátil ke službě státní, kterou mu nabídli v Praze.
Osamělost v lidské společnosti stvořila samotáře, badatele, věčného cizince či mimoně až tento "absolutně zbytečný člověk" opustil labyrint světa, nalezením ráje. Tak jste se s ním mohli potkat v zákoutích paláců Malé strany a v zahradách pod Pražským hradem. A opět s úsměvem, pln legrace a samozřejmě s fotoaparátem. Jen k malířskému plátnu se nevrátil.
Rány na psychice se hojily pomalu. Obzvláště u osoby, která dusí své bolesti v sobě, ale psaní je jednou z cest, jak lze duši ulevit. A Kili patří k těm co využili možností této wiki. V rámci jeho uživatelské stránky si můžete přečíst jeho vzpomínky, reminescence a úvahy. Rukopisy se až na výjimky nedochovaly.
Jak sám napsal:
… ale k jeho návratu z mrtvého stavu pouhé existence osamění a samotky zpět do života přispěla naprosto jiná okolnost. Kamarádi zlatí.
… hledal jsem světlo na konci tunelu. Čas nelze vrátit. Ztratil jsem nejcennější bytost a tehdy pochopil, že tím světlem má být každý z nás.
… Pozostał tylko ból i na wieki przypomina Jego sercu, aby tyłko o Niej myślało.
- ... mít někoho navždy ve svém srdci
... a nemít ho už nikdy ve své náruči.
„Protože jsem poznal trýzeň žízně, vyhloubil jsem studnu, kde by i jiní mohli pít“