John Tanner

John Tanner - Jashâwanibissi (⁕ 1780, Kentucky – † 1846, Sault St. Mary) psáno též Shaw-shaw-wa-ne-ba-se („Vlaštovka”), byl indiánský tlumočník, evropského původu, který byl v chlapeckém věku unesen a následně adoptován a vychován jako Anišinábe. V roce 1812, po smrti ochránkyně Net-no-kwy, respektované ottawské ženy co ho připravila na vstup do Midéwiwinu, byl donucen odejít mezi bělochy. Roku 1824 přežil pokus o úkladnou vraždu, iniciovaný bývalou ženou. V zájmu své bezpečnosti proto začal pracovat jako tlumočník indiánského agenta, kterým byl Henry Rowe Schoolcraft, který ho zneužil k tomu, aby se vetřel mezi indiány a na základě informací od Tannera získal mezi bělochy renomé experta přes indiánské záležitosti. Pravděpodobně by upadl do zapomnění, nebýt Edwina Jamese, který sepsal jeho memoáry do knihy, která vyšla (mimo jiné), roku 1956 v češtině.

Dětství strávené mezi bělochy

Jeho otec, John Tanner starší (1732 Chesterfield, Virginia, USA – 20.6.1812 Jackson, Missouri, USA)) byl duchovní, který se přistěhoval do Kentucky z Virginie. Jeho matku, svou první ženu, Dorcus Susannah rozenou Pickerill (1750 Bedford, Virginia – 1782 Kentucky) si vzal 19.10.1775 v něstečku Bute, v Severní Karolíně. Porodila mu hodně dětí, ale ne všechny se dožily dospělosti.

Prvorozená byla Agnes (*1757 – 1809), na kterou vzpomínal John Tanner jako na Agátu, a po ní následovaly další děti o který se, kromě Lucy (*1774 – 1835) už jmenovitě nezmínil.

Matka jim zemřela, když mu byly dva roky. Přestěhovali do Elk Horn za strýcem, kde se jejich otec znovu oženil. Jeho nová žena mu porodila další dvě děti. Její jméno bohužel neznáme. Víme jen to, že v červnu 1792 již byla také po smrti.

Únos nedaleko ústí řeky Big Miami v Ohiu, koncem léta 1789

V Elk Horn začal John Tanner mladší chodit do školy, ale moc dlouho si jí neužil, protože jeho otec koupil tři čluny, nalodil rodinu, zvířata a černé otroky, a vyrazil po proudu řeky Ohio do Cincinnati, kde obsadil opuštěnou farmu, naproti ústí řeky Big Miami, kterou před nějakým časem vyplenili indiáni.

Právě tam si vyčíhnul koncem léta 1789 malého Johna Manito-o-geezhik, z kmene Ottawů, který se vracel z neúspěšné válečné výpravy. Původně měl sebou dva syny, ale mladší syn Žo-šó-wa-ne-bí-zi (Vlaštovka) měl smůlu a byl při neúspěšném nájezu zabit.

Obával se reakce své ženy a když překvapili malého Johna samotného v lese, kde sbíral oříšky, dostal spásnou myšlenku, že místo zabitého syna přivede chlapce, který ho zastoupí a tím zmírní její hněv. Proto využil příležitosti a malého Johna unesl.

Ten se pochopitelně vzpouzel, takže s ním nejednali zrovna v rukavičkách a rezignoval až poté, co mu Manito-o-geezhik ukázal chumáč vlasů (skalp) a těmi několika málo anglickými slovy které znal naznačil, že zbytek jeho rodiny byl zabit.

Cestovali celou zimu, než dorazili do vesnici Sau-ge-nong, kde se žena jeho únosce, Ne-keek-wos-ke-cheem e-kwa, musela smířit s tím jak se věci mají.

Jak vzpomínal John Tanner, neobešlo se to bez pláče, ale objala ho a začala líbat jako by byl skutečně její syn. A hned následující den se na místě, kde pohřbili tělo jeho předchůdce uskutečnila adopce. Tím se z něj stal Anišinábe, který patřil, stejně jako Manito-o-gezhik do rodu Hada. Díky tomu se mohl vzdělávat prostřednictvím Midéwiwinu. Jeho audoptivní matka, Ne-keek-wos-ke-cheem e-kwa, byla z rodu Vydry.

Nicméně Manito-o-geezhik, v něm bez ohledu na adopci, neustále viděl bělocha, který byl trvalou připomínkou jeho debaklu. Proto se k němu choval neurvale a pokaždé když se opil, se ho pokoušel zabít. Jeho starším synům Kwo-ta-she a She-mung byl lhostejný. Relativně dobře se k němu chovaly kromě adoptivní matky jenom jejich sestry a dva mladší bratři, zhruba 12 letý Giš-ká-ko („Žíznivec”), který byl u toho když ho unesli a Bi-né-ší („Pták”), který byl jeho vrstevníkem.

Žil v téhle rodině dva roky a mnohokrát se musel zachránit útěkem do lesa před opilým Manito-o-geezhikem. Trpěl hlady a měl pocit, že všichni muži v téhle rodině jsou krutí a krvelační. Jedinou světlou výjimkou byl v jeho očích pouze Bi-né-ši.

Pod ochranou Net-no-kwy od roku 1792

Roku 1791 zorganizoval John Johnston z britské společnosti North West Company co od indiánů nakupovala kožešiny, u pevnosti Mackinac setkání všech indiánů z okolí. Přijeli sem jak Siuxové, Winebagové, Menominiové (zástupci jazykové skupiny siu), tak algonkinové (Odžibvejové, Ottawové a další). A tam se Manito-o-geezhik setkal s Net-no-kwou, respektovanou náčelnicí Ottawů, které se nejspíš svěřil s tím, jaké má problémy a ta mu nabídla, že se dospívajícího Johna ujme.

Podle Johna Tannera byla Net-no-kwa, která náležela k rodu Bobra s Manito-o-géžikem příbuzná. Jenže jeho žena byla Vydra a John, stejně jako jeho adoptivní otec, Had. Bobr je z rodové skupiny Bimádivási, což doslova znamená „ti co shání živobytí” a Taw-ga-we-ninne, který s ní žil, byl coby lovec, pravděpodobně z téže skupiny, takže je velmi nepravděpodobné, že by mohla být biologickou matkou jeho dětí. Je ale možné, že Net-no-kwa byla původně ženou bratra Manito-o-géžika, který mohl být i s jejich vlastním synem zabit při nějaké válečné výpravě. To by také vysvětlovalo, proč všechno proběhlo tak hladce. Anišinábe totiž berou potomky bratrů jako sourozence.

Jedenáctiletý John Tanner byl tehdy mezi indiány teprve druhým rokem. Nevěděl nic o tom, jak to mezi indiány chodí a když na tu dobu po 30 letech vzpomínal, popisoval to co tehdy stalo očima uneseného chlapce, jehož otec vlastnil černé otroky, který už pravděpodobně uměl i trochu číst. Dary, které dala Net-no-kwa jeho adoptivní matce vnímal jako cenu, kterou za něj zaplatila. A byl zmaten z nářku své adoptivní matky, která v něm viděla svého syna, který již jednou zemřel a teď ho znovu ztrácí, protože k ní žádný citový vztah neměl. Nebylo to pro ni lehké, proto jí dala Net-no-kwa tolik cenných darů, aby utišila její žal.

Net-no-kwa byla, slovy dnešní doby vzdělaná žena, která se ho ujala proto, aby ho naučila vše, co by za jiných okolností už dávno znal. A Manito-o-géžik který živil početnou rodinu, ani jeho žena neměli čas ho doučit to, co se chlapci jeho věku učili od narození. To ona ho naučila vše co potřeboval znát k životu v divočině a připravila tak, aby zvládnul ve zdraví i svou první válečnou výpravu. Také ho zasvětila do různých rituálů a připravila na vstup do Midéwiwinu. Nikdy na to nezapomněl a vždy o ní hovořil s velkou úctou.

Byla vdova, proto s ní žil v jedné domácnosti se svou rodinou také o 17 let mladší Taw-ga-we-ninne, Odžibvej z Red River. Lovec, který měl mladší ženu se kterou měl dva syny. Wa-me-gon-a-biew (Ten kdo si obléká peří) byl o něco starší než John a mladší Ke-wa-tin (Severní vítr), byl jeho vrstevníkem. Všichni ho přijali velice přátelsky. John Tanner z prostředí kde vyrůstal neznal takový typ spolužití mladých rodin se staršími ženami, což byla mezi indiány v podstatě oboustraně výhodná forma sociálního zajištění, která ale možná měla i svou intimní stránku, když se domníval, že je Taw-ga-we-ninne její muž.

Od té doby žil v oblasti Velkých jezer a Red River mezi Anišinábe z kmene Ojibwa a Salteaux.

První žena 1800

Poté doby co se zúčastnil lovecké výpravy na prérie, se o něj začaly ucházet ženy. Zamiloval se do neteře michiganské obchodnice s kožešinami, Magdelaine LaFramboise, z kmene odžibwejů jménem Mis-kwa-bun-o-kwa, kterou si vzal roku 1800, když mu bylo 20. Ale po 7 letech soužití ho opustila. Zřejmě na nátlak příbuzných.

O tři roky později se oženil znovu, ale opět došlo na konflikt se tchánem, který podobně jako otec jeho přechozí ženy zřejmě nedokázal unést neustálé zpochybňování adopce svého zetě.

Vynucený návrat mezi bělochy roku 1812

Nevraživost, kterou mu začali po smrti Net-no-kwy otevřeně dávat najevo i ostatní indiáni, byla nejspíš důvodem, proč se rozhodl roku 1812 se všemi svými potomky odejít mezi bělochy a pokusit se najít příbuzné.

Jenže vypukla válka, která mu tuhle cestu znemožnila. A tak začal spolupracovat s Thomasem Douglasem, 5. hrabětem ze Selkirku, který téhož roku založil kolonii na pozemku, který odkoupil od společnosti Hudson's Bay Company. Tannera zaměstnával jako lovce, který pro jeho kolonisty lovil bizony, aby přežili, než se sklidí první úroda.

Roku 1817 ho Selkirk opět zaměstnal, tentokrát jako průvodce, se kterým se vydal dobýt zpět Fort Douglas od anglické North West Company.

Během úspěšného tažení se lord Selkirk s Tannerem sblížil a začal se o něj více zajímat. Na základě Tannerových mlhavých vzpomínek na dětství se mu podařilo zjistit, kde by mohli žít jeho příbuzní.

Taner pak období let 1818–1822 strávil na cestách se svou druhou ženou a dětmi hledáním své původní rodiny.

Když se mu to podařilo, zjistil že není schopen žít stejně jako oni. Proto se vrátili a usadili se ženou na ostrově Mackinac, aby tam jejich děti mohly navštěvovat misijní školu. Ale opět začal narážet na stíny minulosti a tak se musel vzdát naděje že by se mohl vrátit ke svému předchozímu životu.

Pokus o úkladnou vraždu roku 1824

Odešel do Kanady, kde nějakou dobu pracoval jako obchodník pro American Fur Company. Roku 1823 našel v Rainy Lake svou bývalou ženu a pokusil se získat své děti z prvního manželství, ale jeho bývalá žena se jich odmítla vzdát a požádala někoho, aby ho zabil.

A tak byl John Tanner ze zálohy postřelen olověnou kulí, kterou byla protažená již zahnívající jelení šlacha, která měla v ráně vyvolat infekci. Ale díky péči doktora Johna McLoughlina zákeřný útok útok přežil, ale než se zotavil, jeho bývalá žena i s dětmi zmizela.

Zpátky do Kentucky se již nevrátil. Roku 1824, poté co se uzdravil, odešel do Michilimackinacu na ostrově Mackinac, kde pracoval jako tlumočník pro agenta amerických indiánů a 15 měsíců také jako zaměstnanec American Fur Company. Jeho druhá manželka se k němu na nějaký čas připojila, ale když se roku 1828 musel z pracovních důvodů přesunout do Sault Ste Marie (Mich.), vrátila se mezi příbuzné na Mackinac.

Agentem amerického úřadu pro indiánské záležitosti, pro kterého pracoval byl Henry Rowe Schoolcraft, který zneužil Tannera a jeho kontaktů k tomu, aby se vetřel mezi indiány.

Důvěřivý Tanner pro něj sbíral informace, které pak Schoolcraft publikoval pod svým jménem, aniž by se někde o svém zdroji informací zmínil, protože byl namyšlený a panovačný muž, co se nehodlal o slávu s někým dělit.

Kniha „V indiánském zajetí” 1830

Během svého pobytu v pevnosti se Tanner seznámil s Edwinem Jamesem, t.č. americkým armádním chirurgem, který se rovněž zajímal o algonkiny. Nechtěl sbírat informace z druhé ruky jako Schoolcraft. Chtěl se od Tannera naučit jejich jazyk a usoudil, že jedině z poctivě prezentovaného Tannerova vyprávění si udělá čtenář reálnou představu. Proto sepsal knihu „Vyprávění o zajetí a dobrodružství Johna Tannera”, kterou doplnil vlastní studií o životě algonkinů, kde se poprvé v historii objevily veřejně informace o Midéwiwinu.

Kniha vyšla roku 1830 v New Yorku. Zaznamenala ohromný úspěch a je dodnes je důležitým a podrobným historickým záznamem o změnách, k jakým došlo během onoho hektického období mezi algonkiny.

Přesto údajně nebyl John Tanner spokojen s tím, jakým způsobem byl jeho životní příběh podán. Prý ho James v knize zesměšnil.

Že to byla lež, se může každý osobně přesvědčit, neboť ta kniha je dnes v elektronické formě veřejně dostupná.

Edwin James Tannerův příběh zapsal velice poctivě a tak je víc než jisté, že to byl žárlivý Schoolcraft, který se k té knize dostal dříve nežli John Tanner, kdo mu to namluvil. Svědčí o tom skutečnost, že si na něj Tanner, poté co si vše s Edwinem Jamesem vyjasnil, došlápl.

Faktem je, že Edwin James v knize publikoval i devět písní Midé, kde uvedl mimo piktogramů také Tannerův výklad, i s jeho překladem. A pojednání o jazyku algonkinů, včetně základů gramatiky a frazeologického slovníku.

Byla to první ucelená práce o živém jazyce anišinábů sepsaná v angličtině. Před ním se systematicky o tenhle jazyk zajímal o víc jak 50 dříve David Zeisberger, který psal v němčině. Jeho slovník a gramatiku jazyka Delawarů, kterou přeložil z němčiny do angličtiny Peter S. Du Ponceau, vyšla o pouhé tři roky dříve (1827).

Potíž byla v tom, že transkripce zůstala německá, takže kdo neuměl číst v němčině, neuměl ta slova správně vyslovit.

Edwin James byl vystudovaný lékař, geolog a botanik, který se potřeboval s indiány domluvit. Neměl na to, aby si vyržoval soukromého tlumočníka jako Henry R. Schoolcraft – kterému veškeré náklady proplácel erár. Takže se nedá vyloučit, že právě to byl důvod, proč požádal Johna Tannera, aby ho ve volném čase učil.

Na něj žárlivý Schoolcraft, který se všude prezentoval jako ten největší odborník na Odžibveje, jejich jazyk a zvyky nemohl, protože byl coby vojenský chirurg pod ochranou U.S. Army. Tak se alespoň pokusil překazit jejich další spolupráci tím, že proti němu poštval Johna Tannera.

A ten, když zjistil, že to byla jen další z mnoha Schoolcraftových podlých lží dal okamžitou výpověď.

Schoolcraft začal samozřejmě všem vykládat, že je Tanner podezřívavý, paranoidní hrubián, které propustil kvůli tomu, že před ním otevřeně pohrdal tím, jak křesťané praktikují svou víru.

A také začal proti němu štvát indiány tím, že uplácel z veřejných zdrojů své oblíbence mezi indiány, aby přiživovali pochybnosti o Tannerově adopci a také jim nalhal, že Tanner veřejně vyzradil učení Midé.

Cítil se v bezpečí, protože Tanner odcestoval do Detroitu, kde ho čekalo jednání ohledně Edwinovy knihy.

Alexisem de Tocqueville

19. července 1831 se, během zpáteční cesty do Sault Saint Marie na trajektu z Detroitu, setkal s politologem a filozofem Alexisem de Tocqueville, kterému při té příležitosti věnoval jednu kopii svého „Vyprávění”. Bylo to významné setkání, neboť právě jeho kniha poskytla základ Tocquevillovu chápání domorodých společností v severoamerické divočině a je ocitována i v jeho knize Democracy in America.

A po návratu John Tanner dál spolupracoval s Edwinem Jamesem na překladu Nového zákona do jazyka Anišinábe.

Poslední pokus o restart

V Detroitu se naposled pokusil začlenit do bělošské společnosti. Během svého pobytu se dal dohromady s hotelovou pokojskou, kterou si vzal a přivezl zpět do Sault Ste. Marie. A to vzbudilo pohoršení mezi všemi „dobrými” ženami, které si mezi sebou začaly šuškat, že si opatřil bílou ženu jen proto, aby vychovala ty „jeho hrubé a ignorantské míšence“ a tím pozvedla i jeho společenské postavení. Takže krátce poté, co porodila vlastní dítě, se ji podařilo i s nemluvnětem odtamtud vyštvat.

S největší pravděpodobností byl za tím opět pomstychtivý Henry R. Schoolcraft, ale dokázat to nelze.

Na okraji společnosti

Pak se Tanner dostal do ostrého konfliktu s Abelem Binghamem, baptistickým misionářem, který vedl místní misijní školu.

Jádrem sporu se stalo to, že se Tannerova starší dcera Martha, která se stala horlivou katoličkou, přestala se svým otcem stýkat a někdo dal podnět mu byla soudně odebrána. Později se z ní stala jeptiška.

Tanner nevěděl kdo za tím je. Jako první ho napadl Abel Bingham, takže si něj došlápl, jenže ten ukázal na Schoolcrafta!, takže mu Tanner jen natáhl pro výstrahu nos a šel, čímž považoval věc za uzavřenou.

Jenže Bingham si to vyložil jako osobní útok a zatlačil na Edwina Jamese, aby spolupráci s Tannerem okamžitě ukončil.

Hořký konec za nevyjasněných okolností

A tak byl od roku 1833 John Tanner nezaměstnaný. Měl přes 50 let a žil jako vyděděnec na okraji města, až do konce svého života.

A pak se najednou roku 1846 objevil v Sault St. Marie žhář, který vypálil několik domů.

Obyvatelé města podezřívali Tannera, jenže i jeho dům byl vypálen do základů. A o několik dní později, našli zastřeleného Schoolcrafta mladšího bratra Jamese.

Pro obyvatelé města byl jednoznačným viníkem John Tanner. Z pevnosti okamžitě vyrazila pod vedením poručíka Bryanta Tildena, velká pátrací skupina, co ho měla chytit, ale John Tanner nebyl k nalezení.

Až po roce, zcela náhodou, někdo narazil v lesní bažině na mrtvolu, vedle níž byla Tannerova puška. Pro všechny byl vrahem a žhářem John Tanner, přestože mu vina nikdy nebyla prokázána a nebylo zjištěno ani to, kdy a kdo ho zabil. Zřejmě usoudili, že po zabití Jamese Schoolcrafta spáchal sebevraždu. Nikdo se nepozastavil nad tím, proč zastřelil Jamese Schoolcrafta a ne Henry R. Schoolcrafta, co mu více než 20 let ztrpčoval život. Ale smrt Jamese Schoolcrafta nakonec objasněna byla!

Přiznal se k ní, údajně na smrtelné posteli, právě poručík Bryant Tilden, který tak horlivě pomáhal chytit Johna Tannera. Prý ho zabil ze žárlivosti. Ale to, že by po svém činu chladnokrevně zavraždil i Johna Tannera, jehož mrtvé tělo i s puškou hodil do bažiny, aby na něj mohl svést svůj zločin, nepřiznal.

I když je možné, že ho zabil, není pochyb o tom, že se to seběhlo jinak.

Poslední Schoolcraftova fáma

Jestli zabili Tannera dříve než Jamese Schoolcrafta už nikdo nezjistí, ale byl to Bryant Tilden, kdo zastřelil žháře, protože po smrti Jamese Schoolcrafta požáry ustaly.

Asi to nebylo v plánu. Tilden zřejmě vypálil ve tmě na žháře a dodatečně zjistil, koho trefil. Fakt, že zastřelil bratra nejvyššího zástupce státu ve městě, žháře, kterého možná i kryl, mohl způsobit skandál, který by okamžitě ukončil jeho kariéru. Proto bylo potřeba vše navléknout tak, aby podezření padlo na někoho, kdo už neřekne ani slovo a zároveň nikomu nebude chybět.

Chronický lhář, Henry R. Schoolcraft měl očividně máslo na hlavě, protože po bratrově smrti začal trousit fámy, že James byl zabit proto, že kdosi údajně Tannerovi namluvil, že ho připravil o peníze. A byl pouze jeden muž, který se minulosti několikrát pokusil takovým způsobem Tannera dohnat ke vraždě, na kterou ale nikdy nedošlo.

Tannerovi potomci

Potomci Johna Tannera se z proudu času sem tam vynořili.

Jeden ze synů se stal hlavním náčelníkem Saulteaux. O dalším je zmínka v kanadské smlouvě, kterou získal velký pozemek na kterém dodnes hospodaří jeho potomci.

Jeho syn James, který se stal presbyteriánem, byl zabit roku 1870 během povstání na Red River – není jasné, zda náhodou nebo úmyslnou akcí některých Wolseleyových jednotek. A jeho syn, vnuk Johna Tannera, také jménem John Tanner, bojoval v americké občanské válce. Pak se usadil na řece Little Saskatchewan v Manitobě, kde provozoval přívoz a osada která zde vznikla se stala známou jako „Tanner's Crossing“. Dnes je zde město jménem Minnedosa.

Dcera Martha, jak už bylo zmíněno, vstoupila do Řádu sester z Loretty a získala učitelský certifikát. Její studenti na ni vzpomínali s láskou.

A druhá dcera, která ho doprovázela na jeho cestě do Států, když hledal své příbuzné se provdala a její potomci, se stali významnými obchodníky v Duluthu.

https://shrineodreams.wordpress.com/2012/02/03/john-tanner-between-two-worlds/

Ohlasy a překlady

Ruský překlad 1963

Roku 1836 začal v ruském Petrohradě vydávat svůj časopis literárně společenský časopis «Современник» (česky „Současník”) Alexandr Sergejevič Puškin (26.5.1799 – Moskva, Rusko – 29.1.1837), a v září téhož roku, ve 3. čísle na stránkách 205 až 256, publikoval rozsáhlý článek o Tannerově knize ve kterém uvedl i několik fragmentů přeložených do ruštiny.

Tannerův životní příběh ho očividně hluboce zasáhl, protože hned v úvodu napsal:

„Nedávno vyšly v New Yorku Zápisky Johna Tannera, který strávil třicet let v pouštích Severní Ameriky mezi jejími divokými obyvateli. Tyto ‚poznámky’ jsou cenné ve všech směrech. Jsou nejúplnějším a pravděpodobně posledním dokumentem o existenci lidu, po kterém brzy nezůstanou žádné stopy. Letopisy negramotných kmenů vrhají opravdové světlo na to, co někteří filozofové nazývají přirozený stav člověka; svědectví je prostoduché a nezaujaté, budou konečně svědčit před světem o prostředcích, jaké americké státy používaly v 19. století k šíření svého panství a křesťanské civilizace. A o důvěryhodnosti těchto ‚poznámek’ není pochyb.”

Bohužel, krátce na to podlehl na následkům střelného zranění ze souboje. Takže ruský překlad, který udělal Jurij Janovič Retejum – Юрий Янович Ретеюм (1915 – 1991) vyšel nakonec až roku 1963.