Miloš Maixner
Miloš Maixner (⁕ 4. ledna 1873, Praha – † 5. května 1937, Praha) , stejně jako Miloš Seifert byl narozen ve znamení Kozoroha. Pocházel ze známé hořické větve výtvarníků: jeho otec Petr Maixner (1831–1884) byl malíř a restaurátor, výtvarníky byli též jeho strýcové Karel a Čeněk a bratranec Jaroslav (sochař). Odtud pocházejí nejen jeho vlastní sklony k umělecké činnosti, ale pravděpodobně i zájem o duchovní nauky. Maixnerovy zájmy byly však mnohem širší a jeho život pestrou mozaikou, ze které zde nastíním alespoň ty hlavní oblasti.
Umění
Vzhledem k rodinné tradici byl od dětství připravován k umělecké dráze. Po absolvování gymnázia (1888) studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. F. Sequense náboženskou a dějinnou malbu. Zde se skamarádil s jiným studentem, Františkem Kupkou (1871–1957), který se později stal jedním ze zakladatelů moderního abstraktního malířství a dnes je pravděpodobně nejuznávanějším českým malířem v zahraničí. Na jeho pozvání přijel do Vídně, aby se zde v letech 1894–95 dále vzdělával u výstředního německého umělce, filozofa a sociálního reformátora Karla Wilhelma Diefenbacha (1851–1913).
Diefenbach byl mimořádná charismatická osobnost, dnes bývá s nadsázkou označován za prvního hippie. Nespokojen s moderním způsobem života, rozhodl se roku 1882, že půjde vlastní cestou. Přestal kouřit, pít alkoholické nápoje, kávu, stal se vegetariánem. Přestal si stříhat vlasy, odložil civilní šat a oděl se bílým rouchem, který – v době fraků a cylindrů – zůstal až do jeho smrti jeho jediným úborem; přes rameno nosil jednoduchou mošnu, nejraději chodil v sandálech nebo bos. Vyzýval k návratu k přírodě, ke kultu lidského těla, k duchovnosti, pacifismu, vegetariánství, nudismu, volné lásce a ke zrušení buržoazního modelu rodiny. Odmítal náboženství, průmysl, politické strany. Proti alkoholu a tabáku, které pokládal za falešné náhražky skutečných radostí, kladl lásku, přírodu, tanec, hudbu. Často bosý putoval se svými žáky, dětmi a ženami přírodou, hlavně po horách, roku 1895 podnikl velkou mnohatýdenní alpskou cestu (zdali pak s ním šel i Maixner?).
V Německu sice nebyl Diefenbach zdaleka jediným propagátorem hnutí, jemuž se později začalo říkat „Lebensreform“, ale byl jedním z nejznámějších a možná úplně nejdůslednějším. Poté, co ho v r. 1888 někdo udal, že okolo své samoty poblíž Mnichova chodí nahý a budí veřejné pohoršení, musel na půl roku do vězení. Proto později se svými žáky a přáteli přesídlili do Rakouska a v Hütteldorfu nedaleko Vídně založili komunu, kde naplňovali své ideály o novém životě.
Je nepochybné, že setkání s Diefenbachem do značné míry ovlivnila příští Maixnerovo směřování a usilování. Maixner, na rozdíl od Kupky, patřil k Diefenbachovým oddaným stoupencům, oba společně namalovali velký alegorický obraz Úděl génia vystavený v r. 1895 ve Vídni.
Po návratu do Čech se Maixner vydal na dráhu pedagogickou, přičemž mimo jiné věnoval pozornost novým trendům při výuce kreslení a malby ve školství a za tím účelem podnikl několik studijních cest do zahraničí. V roce 1910 složil státní zkoušku pro učitele kreslení od ruky a pak pracoval na sestavení příručky pro středoškolské učitele kreslení (ovšem nevíme, zda vyšla). Každopádně jedním z předmětů, které jako středoškolský profesor učil, bylo i kreslení. V letech 1910–1912 patřil k členům Uměleckého sdružení Sursum, které sdružovalo duchovně zaměřené umělce a literáty jako byli Váchal, Konůpek, Kobliha ad. Dochovalo se několik obrazů z jeho berounského období.
Rodina
M. Maixner žil celý život v harmonickém manželství s manželkou Boženou, rozenou Čechovou (sňatek v r. 1902), se kterou měl tři děti: Miloše (nar. 1903), Boženu (1904) a Jaromíra (1908).
Pedagogika
Od roku 1896 vyučuje Maixner postupně na několika gymnáziích (Plzeň, Třebíč) a reálkách (Praha 4, Žižkov). Je zajímavé, že byl nezvykle dlouhou dobu pouhým suplentem a až v roce 1910 nabyl učitelské způsobilosti. Počátkem školního roku 1911/1912 nastoupil na gymnázium v Berouně, kde učil kreslení, krasopis, matematiku a němčinu. Podle výročních zpráv gymnázia však v letech 1915–18 neučil, protože měl „dovolenou za účelem nemoci“(?).Ve školním roce 1918–19 zde začíná opět učit, ale již od 1. 12. 1918 má nejprve dovolenou „z důvodů literárních“ (viz dále) a 1. 4. 1919 opouští školu definitivně, protože je jmenován tajemníkem na ministerstvu národní obrany. Během působení na berounském gymnáziu byl údajně i jednatelem Ústřední matice školské.
Woodcraft
Během prvního roku působení na berounském gymnáziu se názorově sbližuje s mladším kolegou Milošem Seifertem – snaha o povznesení člověka i celé společnosti skrze sociální reformy, význam přírody pro výchovu člověka apod., to byla nepochybně hlavní diskutovaná témata. Seifert již má za sebou první pokusy s organizováním skupiny hochů jako junácké družiny a od září 1912 získává důležitou posilu, když se vedení této družiny ujímá i Maixner. Oba navazují kontakt s českým průkopníkem junáctví A. B. Svojsíkem, studují základní Baden-Powelův spis Scouting for Boys a počátkem roku 1913 si objednávají z ciziny knihy E. T. Setona. V květnu 1913 pak spolu vydávají Kapesní knížku českých junáků, praktickou stručnou příručku, ve které se vyznávají: „Co se nás týče, hledíme jako k pravému iniciátoru skautství k E. T. Setonovi, americkému zakladateli skautských čet... A můžeme i říci, že americký skaut jest svobodnější, ryzejší, přirozenější. Američtí „Woodcraft Indians“ ... jsou přitažlivější nám svou láskou k přírodě...“. Miloš Maixner je autorem především praktické části příručky.
O památném táboře o prázdninách 1913 a založení prvního kmene lesní moudrosti Děti Živěny jsem podrobněji psal v článku o prvním týpí, proto zde jen shrnuji: Maixnerův tehdejší vklad byl klíčový především v jeho praktickém přístupu a manuální zručnosti. Zatímco Seifert byl spíše teoretik, výroba týpí, luků, štítů a dalšího tábornického vybavení se tehdy uskutečnila asi jen díky Maixnerovi, který do všeho, díky svému kreslířskému umu, také vkládal specifickou malebnost a byl též autorem kmenového znaku (z kroniky Dětí Živěny: „...Nejvíc práce má prof. Maixner, který vše pěkně dovede zhotovit... Tu vznikla při malování štítů prof. Maixnerovi myšlenka, aby naším kmenovým znakem byla ohnivá země se zelenými paprsky – symbol moci a užitku. Kromě toho jsme si na něj namalovali svastiku, a totem každý svůj vlastní...“).
V průběhu první světové války nemáme o Maixnerových aktivitách u Dětí Živěny žádné zprávy, snad se stáhl v tomto období do ústraní kvůli zmíněné nemoci. Jeho druhý vrchol zájmu a angažování se datuje do let 1918–1919: „Po převratu utvořeno péčí prof. Maixnera, Müllera, Seiferta a řady jiných pracovníků skautských středisko československého skautingu „Děti Svobody“, jež si vytklo za úkol uplatniti u nás výchovné cíle Setonovy na základě českého typu člověka přírodou kdysi odchovaného... Do Dětí Svobody vstoupily všecky tehdejší organisace na podkladě národním u nás vzniklé (Děti Živěny, Psohlavci, Děti Žižkovy aj.)...“[3]. Maixner zastával funkci stařešiny (starosty).
Děti Svobody měly být protiváhou spolku „Junák – český skaut“ vedeného Svojsíkem, nicméně v samostatné republice sílily hlasy volající po jednotné junácké organizaci. K sjednocení v červnu 1919 skutečně došlo, když byl založen „Svaz junáků – skautů RČS“ (Maixner byl členem výboru ve funkci náměstka pro obor výchovný), tato jednota ale měla jepičí život – již po prázdninách téhož roku Děti Svobody ze svazu vystupují a celá řada vůdců, včetně Maixnera, se přestává v junáctví angažovat, protože je znechucena řadou osobních sporů, bojem o vedoucí funkce a intrikařením.
Za zmínku ještě stojí, že když po skončení války mezinárodní YMCA nabídla své služby československé vládě a vláda tuto nabídka vděčně přijala, prostředníkem mezi ministerstvem národní obrany a dr. Irwingem D. Kimballem (ředitelem YMCA pro ČSR) byl jmenován právě Maixner.
Mystika
Devadesátá léta 19. století jsou obdobím, kdy poprvé začínají veřejně působit různé, do té doby ve skrytu působící esoterické (okultní) školy a společenství. Nejpozději od vídeňského pobytu u Diefenbacha se také Maixner intenzivně zajímá o různé duchovní nauky a po návratu do Čech se připojuje k okruhu první české martinistické lóže, která vznikla nedlouho předtím. Od roku 1897 se podílí na vydávání prvního 4)českého hermetického časopisu Sborník pro filosofii, mystiku a okultismus, kolem kterého se na přelomu století soustřeďoval pražský hermetický život. V tu dobu byl i aktivním členem Theosofické společnosti. Maixner však nebyl jen organizátorem, ale i přednášejícím a především velmi ceněným překladatelem duchovní literatury, o čemž mimo jiné svědčí i to, že některé jeho staré překlady se nedávno dočkaly nového vydání – přeložil např. Papusovu Praktickou magii (Základy praktické magie, vydání 1907, 1920, 1996, 2001 a 2011!), dále díla Stanislase de Guaity, J. Péladana ad.
Jeho články o filosofii kultury, náboženství a hermetismu byly uveřejňovány i v zahraničních časopisech a v roce 1910 byl dokonce poctěn čestným doktorátem na pařížské vysoké škole hermetických věd (École superieure libre des sciences hermétiques de Paris).
Později vyšlo i v češtině několik knih, jejichž byl sám autorem: Praktická telepathie (1921) , Okkultismus (1922), Psychický pokus. Automatismy (1922), Mantika. Hadačství (1923). Z nich i dalších děl pozdějšího období můžeme vidět, jaký prodělal Miloš Maixner duchovní vývoj. I když byl velkým znalcem hermetismu, nejednalo se o žádné kompiláty teoretických poznatků, ale o texty psané na základě vlastní zkušenosti, ve kterých se nebojí před některými naukami a praktikami varovat a vysvětlovat, v čem mohou být škodlivé, a označit je za černou magii, či odhalovat povrchnost některých okultních spolků. Tak můžeme např. z jeho pera číst i kritiku theosofie, „která přes to, že přijala celý tisíceronásobný indický Olymp duchů a dévů, přece pochopila všechnu náboženskou filosofii Indie, ano i sám ryze duchovní Budhismus(!) čistě mechanisticky... Celý tento názor je pouze mysticky natřeným a okkulticky vyšperkovaným materialismem zevního dění s výzdobou nepochopených tajemností“.
Není divu, že časem ze všech podobných společností vystoupil. Velký znalec historie českého hermetismu M. Nakonečný to charakterizuje následovně: „Četné spory s okultisty mu vyneslo jeho nekritické slavjanofilství, jeho vášnivý odpor ke svobodnému zednářství... Spory, které vedl zcela nekompromisně, ho nakonec vedly k tomu, že se zcela stáhl do soukromí.“.
Pokud bychom chtěli nějak charakterizovat duchovní nauku, u které ke konci života setrvával, mohli bychom ji zřejmě nazvat esoterním křesťanstvím („Jak velmi lidé zapomněli na svrchované naučení Toho, jenž věčnost i časnost obsáhl a spojil a jenž lidem ustanovil jedinou modlitbu, Otčenáš! Ten „Otčenáš“, ve kterém voláme k Otci, jenž je na nebesích, nade všemi našimi představami, nikoli aby nás vzal k sobě pryč ze země, ale právě naopak, aby k nám sem dolů přišlo království jeho a aby vůle jeho byla konána a uskutečněna právě tak svrchovaně a dokonale zde na zemi jako na nebesích!“), a jeho samotného jako pravého okultistu, neboť okultismus mu byl „prastarou, jako svět starou a věčně nezměnitelnou, v pravdě „katolickou“ – všeobecně platnou naukou vlastní všem velkým náboženstvím v jejich původní, vnitřní čistotě a všem opravdu velkým lidem: naukou o vznešenosti všehomíra, zjevném to uskutečnění nevyschlého Božského Zdroje, o svatosti přírody, zevního to uskutečňovacího dějiště tvůrčí činnosti boží, a o božskosti úkolu člověka...“.
Překladatelská a redaktorská činnost
Podle policejní zprávy (1919) hovořil M. Maixner česky, německy, anglicky a francouzsky, jeho vnučka si ale vzpomíná, že ovládal devět jazyků, včetně latiny a řečtiny. Tuto svoji jazykovou výbavu mohl uplatnit nejen při studiu zahraniční okultní literatury, ale 5)především ve svých překladech, které vycházely časopisecky i knižně již od roku 1907 (možná i dříve). Intenzivně se pak překládání věnoval od roku 1925 po propuštění ze státních služeb.
Jeho překlady okultní literatury byly již zmíněny výše. Vedle detektivek (Edgar Wallace) překládal především dobrodružné romány (Robinson Crusoe, Kiplingovy Knihy džunglí, díla J. Londona, B. Harta, životopis Buffalo Billa od Helene Wetmore ad.) – napočítal jsem jich 27, ale nemyslím, že se jedná o konečné číslo.
Zmíněna by měla být i jeho činnost redaktorská. U Sborníku pro filosofii, mystiku a okultismus nevíme, zda byl členem redakce nebo jen spolupracovníkem, protože redakční rada nebyla v tiráži uvedena. O deset let později, pravděpodobně v době, kdy už se jeho představy příliš rozcházely s ostatními vydavateli duchovně orientovaných časopisů, začíná sám vydávat i redigovat časopis Kosmické rozhledy, kterého ale vyšla jen tři čísla prvního ročníku mezi listopadem 1907 a únorem 1908. Časopis na celkem 144 stranách obsahuje dlouhé články – duchovně-filosofické úvahy, kde nepodepsaným autorem všech původních textů bude asi Maixner, pár článků je přejato ze zahraničí. Když se do textů začteme, objevuje se před námi řada spřízněných myšlenek. V druhém čísle je např. článek „Pěstujme krásu!“, apelující, že bychom měli mít krásné myšlenky, řeč i činy... (srovnej Setonovu zásadu „Malebnost ve všem!“). Nebo líčení ústřední myšlenky časopisu v č. 3: „...Kosmická Filosofie není Novou Myšlénkou, jako vůbec není ničím novým a zvláštním vůbec. Čtyři elementární hlediska, z nichž lidstvo na život hledělo: Bůh, Příroda, Jedinečný člověk a Absolutno jsou pro ducha hledajícího jako čtyři kouty uvnitř pyramidy, do nichž se v panující tam tmě střídavě zabíhá, aby žádným směrem nemohl dále. Pozorovateli zevnímu jsou to čtyři pilíře bytí i chápání. Emerson nalezl střed uprostřed kříže těmito rohy vytvořeného a ukončil lidské běhání v kruhu. Proud Trineův a Nová myšlénka představují obě úhlopříčky, ramena kříže, spojující pojmy Bůh, Příroda a Jedinec, a protínající se v Člověku. Pravá tradice člověčenstva, tj.: nepřetržitě se vyvíjející a vzrůstající poznání lidstva, představuje vzestupný vrchol pyramidy. A Kosmická Filosofie? Ta představuje celou pyramidu, obsahujíc za neodloučitelné součástky a složky všechny elementy zprvu uvedené. Vynechte kterýkoli díl, a budova se Vám sřítí...“. Srovnej se Setonovým zákonem čtyřnásobného ohně a jeho myšlenkou, že správný člověk musí stát jako židle na čtyřech nohách (čili rozvíjet se cestou krásy, pravdy, síly a lásky), jinak začne pokulhávat. Bylo to 5 let před tím, než se Maixner o Setonovi dozvěděl, ale není divu, že mu pak jeho myšlenky připadaly jako velmi blízké.
V prosinci 1918 se stal Miloš Maixner zodpovědným redaktorem a vydavatelem nového časopisu BRATRSTVÍ (List československé milice), který pro vojáky i veřejnost začalo vydávat ministerstvo národní obrany. Maixner nebyl jen redaktorem, ale i autorem řady článků. Tuto funkci vykonává do června 1919, pak z redakce odchází. Osobně se domnívám, že byl spíše „odejit“, protože jeho články i celé zaměření listu bylo příliš idealistické (viz např. „Desatero československého člověka“) než byl záměr a potřeba armády.
Počátkem 20. let pak Maixner spolu s E. Haunerem také řídili známou edici Sfinx nakladatele Jandy, ve které vyšla řada významných děl duchovní literatury. Jedním z mnoha byly i Zázraky a mysticism v staré i nové době Frederika van Eedena v překladu Miloše Seiferta (1922), což svědčí o tom, že Maixnerovým odchodem z Dětí Svobody nebyl kontakt se Seifertem zcela přetržen.
Politika
Výše jsem se zmínil, že se Maixner postupně stahoval z okruhu různých duchovních společností. To ale neznamenalo, že by se stahoval ze společnosti jako takové a nejevil o ni zájem. Naopak. Vnímal její stav, který mu nebyl lhostejný, a proto se začal politicky angažovat. Pravděpodobně již před první světovou válkou vstoupil do České strany národně sociální (předsedou byl Václav Klofáč) a zřejmě se i podílel se na formulování jejího programu, každopádně patřil k aktivnějším členům. Když se po vzniku republiky (1918) stal prvním čs. ministrem národní obrany právě V. Klofáč, povolal Maixnera do „služby vlasti“. Ten nejprve od prosince redigoval armádní list Bratrství a pak od dubna 1919 se stal přímo zaměstnancem ministerstva národní obrany (MNO) ve funkci „tajemníka“. O jeho aktivitách v této funkci mnoho nevíme, protože osobní spis z MNO se nedochoval. V listopadu 1920 byl např. sekretářem delegace Družiny čs. legionářů na „mezispojeneckém sjezdu bývalých bojovníků světové války“ ve Francii. Víme ale určitě, kdy jeho zaměstnanecká služba vlasti skončila: výměrem MNO ze dne 20. 4. 1925 byl dán (v 52 letech!) do trvalé výslužby a bylo mu přiznáno „odpočivné“. Respektive bylo mu to doporučeno „ze zdravotních důvodů“ (i když skutečné důvody byly jiné) a jemu a nezbývalo než tuto „nabídku“ přijmout. Jaké byly ty skutečné důvody? Jsem přesvědčen, že to byla především jeho nepohodlnost a neústupnost.
Neváhal veřejně kritizovat každého, u koho viděl, že nejedná ve prospěch celku (národa), ale že sobecky upřednostňuje buď vlastní, nebo nějaký úzký skupinový zájem. A kritice neunikl ani prezident Masaryk a jeho „hradní politika“. Maixnerova angažovanost v národně a pravicově orientované Družině čs. legionářů (což byla jedna ze dvou legionářských organizací známá právě svou kritikou Hradu) mu již v letech 1919-20 vynesla několik domovních prohlídek, krátkých zatčení a obvinění ze „zločinu velezrady, uražení Veličenstva a údův domu císařského a rušení veřejného pokoje“ (tehdy ještě platil rakouský trestní zákoník, ale veličenstvem už nebyl císař, ale prezident).
Maixner byl přesvědčený národovec, byť ho později nazývali nacionalistou či v komunistickém tisku dokonce fašistou, ale to je nedorozumění, resp. falešná „nálepka“. Protože „český nacionalismus té doby (počátek 20. let) můžeme chápat jako hnutí obranné, nikoliv expanzivní a jako projev prostého upřímného vlastenectví, prosazujícího elementární národní zájmy ve vlasti se silnými a agresivními národnostními menšinami, které usilovaly o odtržení území, které jako většiny obývaly, od státu, a tím i o jeho rozbití. Teprve později mnozí přední čeští intelektuálové, internacionalisté a kosmopolité dali tomu angažovanému, obrannému vlastenectví pejorativní punc a veřejně tímto nacionalismem opovrhovali...“.
Nucený odchod z MNO jeho názory nijak neotřásl a dál se snažil hájit národní zájmy a poukazovat na veřejné i skryté nešvary a jejich příčiny. Za radikální epilog Maixnerova veřejného působení můžeme označit jeho poslední knihu z roku 1934: Na rozhraní věků. Základy, povaha a smysl – růst a zhroucení „moderní doby“ – cíle a základ rodícího se zítřku. Knihu vydal anonymně, resp. pod zvláštním piktogramem, ale podle ohlasů v tisku bylo veřejným tajemstvím, kdo je autorem. Mimo jiné proto, že knihu vydal vlastním nákladem jeho syn Miloš Maixner ml.
Čteme-li jeho kritiku „modernismu, jeho rozvoje, vlády a úpadku“, překvapí nás, jak aktuální je to dílo i dnes. Protože i dnes si mnozí politikové pletou službu lidem s osobním byznysem a za smysl života se považují věci, které nečiní lidi šťastnými... „Dnes již pochopil kde kdo, že je nutno opustiti cesty a methody dosavadního tzv. moderního života, naprosto nesoustavného a neorganického, který místo, aby budoval, organizoval a tvořil, jenom boří, rozkládá a kupí. Nemá-li se ze života státi hromada štěrku, že je nutno nastoupiti cesty obnovy a záchovy – a ochrany. ... pochopila veřejnost velmi rychle, že krise není toliko hospodářská, ale že se dotýká vpravdě všech oborů a způsobů lidské činnosti, ba všeho života vůbec. A pochopila i to, že její příčiny nejsou jenom důsledkem některých ohromivých událostí (války kupř.) nebo některých omylů a chyb hospodářských nebo snad jen nějakých omylů praktického vedení a taktiky, ale že příčiny vězí mnohem hlouběji. Že vězí v samém mravním základě dobových názorů a že je nutno přikročit k přeměně celého zaměření životního. Že chyba je v samých základech dnešních poměrů, v samém směru a smyslu dnešního snažení – nejen veřejného. ...Zkrátka že základní a hlavní chyba vězí v chybném mravním základu doby.“[8].
Odkaz
Maixnerův odkaz lze nahlížet z mnoha rovin, korespondujících s jeho mnohostrannými aktivitami. Omezíme-li se na jeho vklad českému woodcraftu, můžeme za klíčové impulsy pro jeho počátky označit tyto:
- důraz na národní ráz hnutí a jeho mravní stránku,
- důraz na praktickou stránku („myslící ruku“), kterou nebyl schopen málo praktický Seifert plně realizovat, důležitý duchovní impuls hnutí.
Ne že by se Miloš Seifert před setkáním s Maixnerem o duchovní věci nezajímal, ale znalosti a rozhled staršího kolegy mu v tomto směru musely imponovat. Už proto, že zatímco Seifert zůstává po celý život věčným duchovním hledačem, Maixner učinil na své duchovní cestě značný pokrok. Překvapí nás některé společné rysy jejich osudu, dané silami Zvěrokruhu – oba tvrdohlaví kozorozi, kteří nesnášeli nespravedlnost, a veškeré konání se jim prolínalo s etikou, šli neúnavně za svým ideálem, což jednomu vyneslo předčasné penzionování ve dvaapadesáti letech, druhému dokonce již ve čtyřiceti šesti.
Dochovaly se nám (zřejmě) jen dvě fotografie Miloše Maixnera: jedna byla svatební nebo krátce po svatbě, druhá z žádosti o cestovní pas. Oběma se asi nemohl vyhnout, ale je o něm známo, že se nerad fotografoval, protože říkal, že lidé by druhého člověka měli mít v srdci, ne před očima. Dochoval se však jeho malířský autoportrét, může mu na něm být tak okolo čtyřiceti let čili byl malován více než 20 let před smrtí. Obraz je nicméně záměrně a symbolicky nedokončen, protože nám má připomínat, že ať se snažíme v životě sebevíce, když odcházíme z tohoto světa, nemáme nikdy hotovo... Miloš Maixner zemřel 5. května 1937 v Praze.
Děkuji paní Zdeňce Kavalové-Maixnerové za cenné vzpomínky na jejího dědečka.
František Kožíšek - Biminiji pro časopis Woodcraft (časopis LLM)
