Petr Vilhelm - Willy
Petr Vilhelm - Willy (⁕ 1957) patří k pilířům porevoluční LLM. Spolu s Loganem a dalšími byl v 70. letech členem Mawadenu, Klubů lesní moudrosti a Taraxaca. Patří k úzké skupince současných woodcrafterů, kteří si vybrali za vzor cestu traperů, zálesáků a lesních běžců "coureurs des bois". Spolu s Čiksikou byl hlavním sestavovatelem Svitku březové kůry pro obnovenou LLM a podílí se dodnes na jeho revidovaných vydáních (1997, 2003, 2013).
Willy o sobě: "Od dětství jsem tíhnul k pobytu v přírodě a romantice zálesáckého života. V jedenácti jsem začal chodit do oddílu ochránců přírody, ve kterém jsem kromě hlubšího poznání přírody měl možnost získat i spoustu tábornických dovedností. Někdy kolem 15 let jsem se vrhnul do trampingu a poznávání přírody v Čechách. Záhy jsem se setkal jak s neoficiálním skautingem – roveringem, tak i s woodcraftem. S kamarádem Martinem Kupkou - Loganem jsme si stejně jako Setonovi „Dva divoši“ ušili první týpí a mokasíny, pokoušeli se rozdělat oheň třením dřev a začali tábořit v indiánském stylu. Jak šel život dál, založili jsme si woodcrafterský kmen Mawaden a dál se snažili kontaktovat s dalšími podobně založenými lidmi. Oba jsme nakonec v roce 1990 byli mezi zakládajícími členy přípravného výboru, kterému se podařilo znovu obnovit Ligu lesní moudrosti v tehdejším Československu. V tomto hnutí aktivně působíme dodnes.
Kolem 17 let jsem beznadějně propadl kouzlu slovenských hor. Prošel jsem totiž se třemi kamarády během dvou prázdnin celé Slovenské Rudohoří a to z Banské Bystrice až do Košic. První medvědí stopa, noční bouřka, vyplašený tetřev, noční bloudění, brynza a žinčica, spaní v zadýmených salaších a taky omamný a uspokojující pocit ze svobody a sebepoznání. Tajemství tehdy ještě nekonečných a zdravých lesů Slovenska mne lákalo a tak jsem postupně navštívil patrně všechna významnější pohoří od Kremence po Kysuce.
Díky svobodě, kterou přinesl rok 1989, jsem si mohl konečně splnit jeden svůj klukovský sen. Odjel jsem totiž s manželkou do Finského Laponska. Stejně jako mne učarovaly slovenské hory, podobně tomu bylo i s divočinou severské tajgy a tundry. Konečně jsem mohl v tom správném prostředí prožívat na vlastní kůži alespoň náznak dobrodružství, o kterých jsem četl v knihách Setona, Londona, Curwooda, Arseňjeva, Luskače, Fedosejeva, Nevrlého a dalších. Ani tady nezůstalo u jedné návštěvy a tak postupně do sbírky přibývají další pohoří a národní parky Finska a Švédska.
Vzhledem k tomu, že mne kromě běžných tábornických dovedností vždy lákaly i primitivní technologie a výrobky všech přírodních národů i ostatních obyvatel žijících v souladu s přírodou někde na pomezí divočiny, začal jsem se kromě indiánů, eskymáků, traperů, zálesáků, ale i lovců a obyvatel Sibiře, zajímat také o Sámy - Laponce. Mnoho jejich výrobků (které jsem viděl v různých skanzenech a muzeích) jsou dnes běžnou součástí bushcrafterské výbavy a dovednosti – dřevěná miska či hrnek – kuksa, březové krabičky s dřevěnými víčky, charakteristické severské nože s klínovým ostřím a tak dále. A tak k mým indiánským a traperským výrobkům přibývají i ty Sámijské.
Ani teď však kvůli severu nezanedbávám Slovensko – divoká místa se tu dnes hledají hůře, ale rozhodně je jich více, než v Čechách. Civilizace je prostě na postupu. Pokud však člověk umí chodit mimo turistické značky jen s kompasem a podle mapy (tímto děkuji za dobrodiní, které nám poskytují Harmanecké mapy v měřítku 1:50 000), dá se i dnes navštívit relativně neporušená divoká příroda, ve které si člověk může pěkně zatábořit a domů si odvézt dostatek pozitivní energie a tolik potřebné pocity krásy a harmonie.
Snad ještě něco o mých plánech. V současné době se svým dospělým synem a několika dobrými kamarády na svém pozemku stavím srub. Je to ve středních Čechách v celkem pěkném lesním prostředí a rád bych tu vybudoval takové malé woodcraftersko-bushcrafterské zázemí, kde bychom mohli v budoucnu podnikat ve větším počtu nějaké ty zálesácké kratochvíle, které jsou nám takovým potěšením."
