Spor o prvenství

Následující text byl původně napsán pro časopis Woodcraft 1/2019 a vyšel v rámci rubriky O woodcrafterském hnutí jako část sedmá s podtitulem „Jak to začalo”

Neuplynul ani měsíc od oficiálního založení BSA a prostřednictvím tisku byla nastolena otázka – kdo je vlastně otcem amerického skautingu?

Tím, kdo zpochybnil Setonovo prvenství ale nebyl Baden-Powell, nýbrž Setonův sok na domácí půdě Daniel Carter Beard,

Daniel Carter Beard (⁕ 21. června 1850, Cincinnati, Ohio – † 11. června 1941, Suffern, New York) přezdívaný Uncle Dan - Strýček Dan, byl synem významného amerického portrétisty Jamese Henry Bearda a Mary Caroline Carter. Žili v Cincinnati, ve státě Ohio, kde se jim narodilo celkem šest dětí.

Daniel, který se narodil jako čtvrtý v pořadí. měl kromě dvou mladších sester Liny a Adelie ještě tři starší bratry: Jamese, Williama Henryho a Thomase Francise všichni ale zemřeli ještě před první světovou válkou.

Své dětství trávil rybařením na březích řeky Ohio. Roku 1861 se Beardovi přestěhovali ze Cincinnati, ze severního břehu Ohia do Covingtonu, na břehu jižním, v Kentucky, kde je zastihla americká občanská válka.

Danielovi bylo teprve 11, takže na rozdíl od svých starších bratrů ho občanská válka minula. I on podědil po otci výtvarné nadání, ale doba nebyla umělcům zrovna nakloněná, proto vystudoval civilní inženýrství na Worrall's Academy.

George O. Shields měl plán, který mu podle Kennetha Fowlera5, vnuknul William T. Hornaday, autor knihy Taxidermy and Zoological Collecting z roku 1894. Ten rovněž patřil do okruhu kolem Shieldsova magazínu. Do New Yorku se přistěhoval v roce 1896 z Washingtonu D.C. Dostal nabídku aby se stal vedoucím přípravného týmu a posléze i prvním ředitelem ZOO v New Yorku. Byla to iniciativa The Boone and Crockett Clubu, který prezentoval svoji činnost na stránkách prestižního magazínu Forest and Stream, který vydával jeho člen a spoluzakladatel, George Bird Grinnel. 23. ledna 1897 rozeslali vybraným lidem, mezi kterými byl i Seton a Beard, pozvánky aby se 6. února 1897 zúčastnili první setkání budoucího The Camp Fire Club of America. Tam přítomní obdrželi leták, na němž byl návrh pravidel budoucího klubu. Hornaday viděl, jak The Boone and Crockett Club, měnil jeho zakladatel Theodore Roosevelt z loveckého klubu v politický nástroj. Proto chtěl založit vlastní klub, ale Shields měl ještě jinou vizi nežli on. The Camp Fire Club of America vzniknul jako spolek, který sdružoval úzký okruh Shieldsových přátel – podle Hornadayova návrhu bylo členství omezeno pouze na 50 členů a oficiálně neměl klub žádného činovníka. Ovšem prakticky, a to až do roku 1903, měl vše plně ve své režii George O. Shields. De fakto zastával všechny pozice – od výkonného sekretáře až po ceremoniáře. Organizoval výroční večeře, zval na ně hosty z nejrůznějších koutů světa. Etc. Shields ale chtěl mít k dispozici opravdu vlivnou a početnou skupinu. Proto 18. ledna 1898 založil "Ligu amerických sportsmanů" (The League of American Sportsmen), která se měla stát plebejskou protiváhou k elitnímu The Boone and Crockett Clubu. Během krátké doby se z L.A.S stala velice vlivná organizace – především díky tomu, že se Shieldsovi podařilo získat velký počet členů ze všech koutů USA. Do prosince 1898 se přihlásilo 1051 členů a během následujících dvou měsíců se tento počet zdvojnásobil. Především díky členům této organizace byl v roce 1900 prosazen tzv. Lacey Act, který výrazně omezil vybíjení divoké zvěře na celém území USA. Nebylo to zadarmo. Na poradě členů C.F.C.A., ještě před založením L.A.S., padnul návrh, aby roční poplatek za členství byl ve výši 25$ ročně. Ale Shieldsovi, který chtěl vytvořit skutečně masovou organizaci, co by sdružila i méně majetné muže, se to zdálo moc. Nakonec byl totiž roční členský příspěvek stanoven pouze na symbolický 1 dolar ročně. Shields věřil, že se mezi zámožnějšími členy najde víc takových, co budou mít zájem podpořit L.A.S., nejenom svým vlivem, ale i penězi. Doufal, že z darů pokryje alespoň 10% nákladů. Ale realita záhy ukázala, jak naivní to byl kalkul. Většina členů totiž platila jen symbolický roční příspěvek ve výši 1 dolaru a vysoký počet členů prodražil administrativu. Ta spolkla 60% vybraných příspěvků jen na úrovni jednotlivých států a zbývajících 40% nestačilo ani na poštovné. Shields tedy, jakožto prezident L.A.S. a otec projektu, zkrátka dotoval činnost organizace z toho, co vydělal magazín Recreation. Pro Setona měl Shields nepochybně slabost, protože ho zcela nepokrytě protěžoval. Možná měl pocit, že jsou spolu na stejné vlně. Ale také za tím mohla být stále víc a víc rostoucí Setonova popularita – lákadlo na další vlivné lidi. Seton měl ve vedení L.A.S. funkci vice-prezidenta, stejně jako Hornaday, kterého však brzy zastínil. O 10 let starší Daniel C. Beard vyšel zcela naprázdno, takže není divu, že nejspíš zahořkl a začal na mladšího soka žárlit. Jenže Shields na svůj altruismus, zanedlouho doplatil. Konec 19. století sebou přinesl hospodářskou konjunkturu. Stoupala poptávka po pracovní síle a odbory využily situace k tomu aby si vynutily zvýšení mezd. To se odrazilo na růstu nákladů spojených s tiskem a přípravou časopisu do tisku. Podle Shieldse začaly příjmy z časopisu klesat již pět let před bankrotem, tedy od r.1899. A poslední tři roky (od r.1901) už bylo ztrátové každé vydané číslo. Shields doufal, že se mu podaří ztráty zalepit z prodeje reklamní plochy, ale protože ve svém časopise veřejně pranýřoval hromadné zabíjení lovné zvěře s využitím automatických pušek, začali jejich výrobci inzerovat jinde. Bylo tedy jen otázkou času. kdy bude muset vyhlásit bankrot. Počátkem roku 1903 se vzdal členství v Camp Fire klubu. A to byla chvíle, kdy se iniciativy chopil Hornaday, který v dubnu 1903 klub reorganizoval a sám se jako prezident klubu postavil do jeho čela. Mimo prezidenta, voleného vždy na jeden rok, měla klub řídit skupina zakladatelů (Board of Governors). Také začal být postupně navyšován povolený limit pro počet členů. Nejdříve na 100. Pak 200, 300 až nakonec r. 1910 dosáhnul limitu 400 členů. Pro Shieldse však již bylo pozdě na záchranu. Na konci roku byl nucen vyhlásit osobní bankrot a v důsledku toho přišel o časopis Recreation, který byl ústřední informační platformou pro členy LAS6. Novým majitel magazínu Recreation – William E. Annis – nabídnul místo šéfredaktora právě Danielu Beardovi, kterému se tou dobou zrovna moc nedařilo. Beard se rozhodl využít tuto příležitosti k tomu, aby si vyrovnal účty se Setonem. Chtěl iniciovat vznik skupin, které by byly protiváhou Setonových indiánů. Pod názvem Synové Daniela Boona (The Sons of Daniel Boone) začal vést rubriku pro chlapce – podobnou, jako r. 1902 psal Seton pro časopis Home Ladie‘s Journal. Protože byl o deset let starší než Seton a vyrůstal jako kluk v Ohiu, znal nepochybně pamětníky Tecumsehova povstání z let 1810 až 1812 co zažili na vlastní kůži „ušlechtilé“ divochy, které tak obdivoval Seton. Bylo mu jasné, že potomky hraničářů Setonovi indiáni v žádném případě neosloví. Zvolil proto jako vzor reálnou historickou postavu amerického hraničáře – Daniela Boona. I když neměl tak velký úspěch jako Seton, přeci jenom jeho iniciativa nějaký ohlas měla. V červencovém čísle uveřejnil v rámci rubriky „Dan Beard and the Boys“ dopisy devíti chlapců které z redakční pošty zcela záměrně vybral tak, aby bylo zřejmé, že jsou z různých koutů USA. Se skupinou chlapců z okolí New Yorku nejspíš také v průběhu července navštívil Setonův indiánský tábor na Wyndygoulu. Napsal o tom v srpnovém čísle magazínu Recreation [No.2, August 1905, Vol. XXIII. strana 150]: Zprávy o velké a rostoucí popularitě nového řádu Synů Daniela Boonea se dostaly až k wigwamům Setonových indiánů. Jejich velký náčelník, pan Ernest Thompson Seton, hned druhý den vyzval zakladatele, aby s ním vykouřil dýmku míru. Vypadal znepokojeně, ale my mu řekli, že pokud se jeho rudokožci nebudou malovat válečnými barvami a chodit na válečnou stezku, tak se Booneho chlapců nemusejí bát. Také jsme mu řekli, že zářezy v pažbách našich dlouhých pušek jsou za dobré skutky a ne za skalpy a pokud by jeho indiáni chtěli být zcivilizováni a vzděláni, aby se tak mohli stát dobrými občany, jsou synové Daniela Boonea připraveni věnovat svůj čas divokým bratrům, aby je naučili jak stavět sruby a jak být dobrý. Ono léto mělo na Wyndyghoulu své tábory sedm kmenů z blízkého okolí: Flying Eagles (Rutheford, N.J.), Red Trailers (Montclair, N.J.), Setting Sun (Riverside, Conn.), Quopocks (Mianus, Conn.), Sinawo (Cos Cob,Conn.), Mohegans (Greenwich, Conn.) a Owenokes (Greenwich, Conn.) [The Scranton Republican, 10 Jul 1905, Mon, Page 1] Ani u chlapců z těchto kmenů nezůstala tato návštěva bez odezvy. Po letech vzpomínali na to, jak se Daniel „Cider“ Beard tenkrát po jejich tábořišti pohyboval se soudkem pod paží, ze kterého neustále popíjel. K žádné spolupráci pochopitelně nedošlo.

Beard zřejmě čekal, že se svou rubrikou bude mít větší úspěch. Počáteční nadšení přes zimu opadlo a v červnu 1906 to zabalil s tím, že dospěl k názoru, že by ohlas mohl být větší, pokud by rubrika vycházela v periodiku pro ženy. Tím připravil své čtenáře na svůj odchod z magazínu Recreation a dál pokračoval v psaní své rubriky v rámci časopisu Wooman’s Home Companion. V roce 1908 měla jeho organizace údajně 12 tisíc členů. Osobně si však myslím, že Beard házel čísly stejně jako Seton, protože ani jeden z nich evidenci členů nevedl. O rok později se pohádal s redaktorkou a odešel do magazínu Pictorial Review (1909), kde hodlal dál pokračovat v psaní své rubriky.

Musel si ale najít pro své chlapce nový název, protože ten původní „The Sons of Daniel Boone“ považoval magazín Wooman’s Home Companion za své duševní vlastnictví. Sestavil tedy svoje starší články do návodné příručky, kterou vydal pod názvem THE BOY PIONEERS SONS OF DANIEL BOONE (New York: Charles Scribner's sons. 1909).

Kniha je dnes k dispozici na internetu v rámci serveru archive.org. Stačí letmé prolistování aby bylo zřejmé, že Daniel Beard soustředil svou pozornost pouze na vnější atributy, které měly vytvořit tu správnou kulisu ke hře na hraničáře. Jeho ilustrované návody v knize nepochybně jitřily chlapeckou fantazii, ovšem stačí se jen trochu zamyslet, aby bylo zjevné, že pro většinu chlapců z hustě obydlených aglomerací USA bylo prakticky nemožné cokoliv z toho realizovat. Pokud jde o systém organizace, tak Beard nepřekročil stín své knihy z r. 1882. Čtenář se sice dozvěděl základní pravidla „hry“, ale už nenašel nic konkrétního, co by jej mohlo dál dlouhodobě zajímat a motivovat k systematické činnosti.

Po vzniku B.S.A. – podobně jako Seton – i Beard vyzval členy své organizace aby se stali skauty.

V roce 1910 se chtěl, stejně jako Seton, přihřát na slunci proto začal troubit do světa, že duchovním otcem amerického skautingu není Seton se svými indiány, ale on se svou knihou z r. 1882, která nepochybně inspirovala chlapce, aby se sdružovali do skupin, ze kterých v r. 1910 vznikly první skautské oddíly.

Tím kdo uklidnil vyhrocenou situaci byl nakonec Baden-Powell. Ovšem jeho diplomatické prohlášení, že skauting měl mnoho otců, si sebestředný Seton vyložil tak, že Baden-Powell – tím, že upozadil vlastní roli zakladatele skautské organizace v Anglii – potvrdil jeho prvenství.

Daniel C. Beard, se spokojil s trafikou v podobě funkce národního komisaře B.S.A., ve které působil až do své smrti v roce 1941. Od r. 1915 začal vést vlastní tábor. Napsal přes 20 knih a podílel se jako redaktor i na tvorbě obsahu časopisu Boy’s Life, který byl uznán jako oficiální časopis amerických skautů. A v r. 1939 vyšla jeho autobiografie „Hardly a Man Is Now Aliwe“.

Bohužel jeho jeho stinnou stránkou bylo, že s oblibou fabuloval. Neustálé překrucování skutečnosti ohledně založení B.S.A., na kterém měl nemalý podíl, vyprovokovalo Edgara M. Robinsona, prvního sekretáře B.S.A., k tomu, aby sepsal jak to všechno skutečně bylo.

Své dvě práce, které měly vyzdvihnout Setonovu originalitu, dopsal na jaře 1941. Zůstaly však pouze ve strojopise. Baden-Powell zemřel 8. ledna a Daniel C. Beard 11. června 1941. 22. června 1941 Hitler, který okupoval téměř celou Evropu, napadl Sovětský svaz. Zbývalo necelého půl roku do japonského útoku na Pearl Harbor, který vedl k zapojení USA do války. Mladé skauty nezajímala minulost, ale budoucnost.