zatměly malou postavou. To byl Jestřáb. Pozdravil, když jsem řekl:
»Nuže?«
Jeho tvář ssebou cukala, když oznamoval zvuky hluboké pokory:
»Zrušil jsem svůj slib.«
»Cože!«
»Promluvil jsem.«
»Jakže, ty, ty? Promluvil jsi? Nedovedl jsi mlčet šest hodin a myslíš, že se můžeš připojiti k zálesáckým hrdinům. Chceš asi podrobiti se přijetí, jakému by se šestileté děvčátko podrobilo; toto bylo nad tvoje léta.«
»Všichni chlapci kladli mi léčky,« škytal, jak mu slzy tekly.
»Ano, to se rozumí; to je jejich věc.«
»Dovolíte mi, abych se pokusil znova?«
»Nikoli. Jistě ne. Ty jsi selhal. Jdi. Jdi odtud a vrať se až budeš starší a moudřejší; vrať se po týdnu.«
»Nemohu se vrátit za týden. Matka říká, že musím přijíti domů v sobotu.«
»To je tedy něco jiného, řekl jsem. »Nechci, aby jsi přišel ve stínu rozmrzelosti. Dávám ti ještě příležitost.« Četl jsem mu pak o občanství a sebekázni a napsal poznámku přednostovi toho dne: »Jestřáb bude mít druhou zkoušku, počínaje v 10:45.«
Pozdravil tiše a odešel. Když byl sto kroků daleko, zvolal jsem:
»Jestřábe, vrať se!«
Okamžitě se obrátil a já řekl: »Jestřábe, chtěl bych, abys si uvědomil vážnost situace.
