Přijali jsme dávný a primitivní zvyk, dovolivše svým členům, aby za nějaký výkon do stali jméno. To. jest nejvyšší čest, která. může býti udělena u Sněmovního Ohně. Jest dvojnásobnou touhou těch nešťastníků, které trápí ošklivá přezdívka, neboť udělení táborového jména znamená smazání všech přezdívek.
Kdysi jsme to činili docela lehko, ale nyní čest. tu pokládáme za tak velikou, že nanejvýš dva v táboře padesáti hochů mohou dojíti této cti v létě, a noc před přijetím tohoto čestného jména musí čekatel zachovati bdění o samotě, daleko v lesích.
Asi před deseti lety přišla do mého tábora družina hochů z blízkého města. Jeden z nich byl výstřední mladík s řadou nehezkých zvyků, které mu přivodily stejně nepěkné přezdívky, ke kterým však byl celkem lhostejným. Byl dobré povahy, samostatný a ostatním milý, třebas se mu vysmívali. Po dvou týdnech družina ta odcházela. Ned přišel ke mně a řekl:
»Mohu ještě zůstat?«
»Vždyť bys byl sám,« pravím.
»Nevadí Jsem rád sám. Mám své knihy.«
»Nejsem rád, když chlapci jsou sami v táboře, ale ty můžeš zůstat, neomrzí-li tě to býti sám.«
I zůstal. Následující rok se přihodilo totéž a zůstal tři týdny sám a příští rok déle a tak vždy po pět let. Zatím neotesaný dvanáctiletý chlapec vyrostl v sedmnáctiletého mládence, šest stop vysokého, hubeného a neobratného, ale s hranatou bradou a jasnýma očima, mluvícíma o silné duši
