Pokračování textu ze strany 111
… s generace na generaci. V posledních dvaceti letech věnovaných studiu indiánských písní často jsem byl svědkem podivných a velmi zajímavých dokladů o přesnosti, s jakou byly písně uchovávány.
Indiáni vždycky zpívali ve sboru; a protože přirozený soprán, alt, tenor a bas se pohybovaly v oktávách, rozličná jakost hlasů a tonů jednotlivých ohlasů vyvolávaly alikvotní tóny,[1] působící velmi harmonickým dojmem. Naslouchaje často při obřadech sborovému zpěvu dvou nebo tří set hlasů, stěží jsem si dovedl jasně uvědomit, že všichni zpívají unisono.
Bedlivým a vytrvalým pozorováním se poznalo, že Indián zpívaje, nechce předváděti posluchačstvu nějaký hudební přednes. Prostě mu vylévá své city bez ohledu na umělecký efekt. Jemu je hudba naprosto subjektivní: je prostředkem spojujícím jej s předmětem jeho tužeb.
Jisté zvláštnosti indiánského způsobu přednesu působí těžkosti některým našim hudebníkům, takže nedovedou indiánským písním s porozuměním naslouchati a přesně je reprodukovati.
Žádná z indiánských písní nemá jednotného klíče, neboť Indiáni nemají žádné mechanické ..text pokračuje
- ↑ svrchní, souznějící tóny, slyšitelné vedle základního tónu. Pozn. překl.
