Pohřební píseň Omahů.[1]
Kmen Omahů měl jen jedinou pohřební píseň a tu zpíval pouze na počest těch mužů a žen, kteří si získali úctu všeho lidu.
Obraz, jenž se diváku rozvíjel při zpěvu této písně, byl v nápadné protivě k rázu melodie. Její měkké tóniny vyjadřují dokonalé štěstí. Řekl bych skoro, že se ani nedotýkají země, skotačíce ve výšinách, kde se ptáci proletují ve slunci. A jestliže na modré obloze se nalézají nějaké mraky, jsou jemné a prchavé, nevrhajíce nejmenšího stínu. A přece muži, kteří zpívali tuto píseň, stáli seřazení před stanem, v němž leželo tělo mrtvého, připravené k pohřbení. Protahovali si vrbový proutek protknutým svalem levé paže a jejich krev kapala na zelené listí a odtud k zemi.
Význam tohoto zvláštního divadla a jeho hudebního doprovodu, tak nápadně protikladného, jest hledati ve víře indiánského lidu. Bylo to drama, dotýkající se dvou světů.
Prolévání krve mělo vyjadřovati, jak těžká ztráta postihla kmen. Tento akt, viditelný pro truchlící, byl výrazem soustrasti; avšak hudba měla moc dolétnouti do neviditelného světa, a tak píseň byla určena duchu zemřelého, jenž sice nemohl viděti truchlících zpěváků, ale mohl je slyšeti, jak mu zpívají, aby jej ..text pokračuje
