Píseň k duchovému tanci.[1]
V životě Indiánů je málo pathetičtějších pohledů, než jaký skýtá indiánský duchový tanec — pathetický sám o sobě, nemluvě o šerém pozadí děsu, pociťovaném mnohými z členů naší rasy, kteří naprosto neporozuměli jeho významu. Celý obřad je jen výkřikem k neviditelnému světu, aby se přiblížil a potěšil ony, kdož v zemi svých otců byli napadeni podivnými, nepochopitelnými poměry.
Obsah duchového tance je zbytkem několika prastarých náboženských ceremonií, shrnutých v jedinou, s příměskem idejí, vypůjčených od bělošské rasy.
V hypnotickém vidění, jež následuje po monotonním tanci, »navštívenému« Indiánovi se zjeví jeho kraj v době, kdy byl nedotčen bílým mužem; neporušenou prérií protékají řeky; není tam železnic ani pšeničných polí, jen nekonečné lány prérijní trávy; zmizelá stáda buvolů se vracejí na svá pastviště; jeleni a antilopy, vlci a medvědi toulají se opět ve svém domově; a orli shlížejí dolů na indiánské osady, kde opět lze spatřiti tváře přátel, vrátivších se z říše duchů. Takovéto obrazy se vracejí Indiánovi, jemuž se stýská po starém domově, jenž je bezzemkem ve vlastní zemi, jehož sluch plní cizí zvuky, … ..text pokračuje
