Pokračování textu ze strany 10
Přišlo mnoho zim a mnoho jar. Přešlo mnoho let. Hory se modraly, šedly, stály v mlhách i v slunci. Tažní ptáci přilétali z jihu a táhli na jih. A malý ptáček za mřížemi klece čekal na velký okamžik.
Potom přišel jeden jasný, slunný podzimní den, kdy dveře klece se otevřely. Někdo asi v porozumění a ze soucitu nechal je otevřené.
Velký okamžik byl tu! Malý ptáček třásl se radostí a rozčilením. Opatrně a bojácně vyletěl ven a posadil se na nejbližší strom. Vše kolem přivádělo jej ve zmatek. Nebyl na to již zvyklý.
V modravých dálkách stály modré hory.
Jak daleko zdály se mu modré hory. Ale musí se tam dostat! Velký okamžik je tu!
Malý ptáček sebral veškeru odvahu i sílu a rozepjal křídla k letu daleko – daleko k jihu za modrými horami. Ale nedoletěl dále než k nejbližšímu stromu. Zakrněla křídla během dlouhých let, či bylo to cos jiného, co v něm zakrnělo a zhynulo? Sám nevěděl. Modré hory byly daleko – tak daleko pro něj. A malý ptáček vrátil se do své klece.
Jeřábi táhli. Podzimním vzduchem zněl jejich ostrý křik naříkavě a vábivě. Bylo to volání jihu.
Tu sklonil malý ptáček svoji hlavičku a ukryl ji pod křídly.
