… Zimní slunce projiskřovalo kouzelně vějířovitými, útlými, úponkovitými, krouženými a směle seskupenými fantasmaty. Na všech byla úplná určitost linie i myšlenky, na všech bohatství ideové, na všech krása.
Nevyhnutelně dostavila se myšlenka: Kterak to vzniká? Má pouhá hmota, voda, vzduch a nízká teplota takovou moc, aby vytvářela určité krásné myšlenky? Kde je neviditelný činitel, jenž je původcem těch fantasií? Vítězí tato zřejmá uměleckost, toto úsilí po kráse v atomech vody a vyvolává ji teprve mráz? A jaká je asi příbuznost mezi atomem a atomem vody, že řadí se k sobě tak, až vytvářejí tyto krásné, určité, bohaté kresby? Či vězí za tím myslící duch?
Tajemství stejně velké, tak či onak, ať odpovíš si jakkoli, ba tajemství ještě nevysvětlitelnější, uznáš-li to za úkon pouhé bezvědomé hmoty.
Tajuplný zjev na zamrzlých oknech mi neodpovídal, ale denně pracoval záhadný tvořitel dále. Zíral jsem na rostoucí, nepozorovaně rostoucí fantastické krásy mnoho a mnoho chvil, abych zastihl jej v samé práci, viděl jeho postup, vzrůst — marně. Ráno však shledal jsem vždy, že opět přibylo nových myšlenek. Rozčilovalo mne to nadmíru, neboť v základě běželo zde o věc velikého dosahu, povím to rovnou: o náboženství.
Prazvláštně mi bývalo v mysli, když jsem se snažil pochytit v práci tajemného činitele, a byl si vědom, že v tu chvíli, co se dívám, kdosi cosi tam naproti mně pracuje, ..text pokračuje
