… by říkal: „To koukáš, člověče, co má našinec na podzim práce.“
A člověk se dívá, dýchá zhluboka svěží vzduch, raduje se udiven krásou kolem a zapomíná na sebe. Dovede se najednou hrabat s kosem v listí, dovede vnímat rozkoš listu, chvějícího se na větvi ve větru, dovede se usadit na bělostné pavučince, letící v modru oblohy, cítí se součástí všeho života a dění, přestává být divákem, žije se všemi. A děkuje Bohu za sílu ducha.
Ocitne se i v družné společnosti bezstarostných vrabčáků na větvi a dívá se na výrostka, stojícího dole. Vidí, jak zdvihá jakési dlouhé dřevo s rourkou vpředu — slyší i tlumenou ránu…
Ach, lidská srdce dovedou být nekonečně tvrdá…
Rok bledý, hynoucí, vždy vnadný však,
teď tišší rozmar vnuká; pokorně
list stromu šustí v háji truchlivém
a děsí ty, kdož dole v dumách jdou,
jak padá zvolna vzduchem zvlněným.
I zžehlá zeleň polí prchla již
a skrčen v záhonech, svůj letní šat
odkládá květin rod. I smělejších
co zbylo plodů, padá s rudých pňů;
a lesy, pole, sady, louky, vše
kol divným smutkem naplněno spí…
