„Donutil jsem za dnů svých pěchotu a jízdu, aby klidně seděly doma a luky ležely v mých komorách nečinně. — Nebylo za mne ani hladových ani žíznících, lidé žili v míru a milosti.”
Jestliže divoké zvíře napadne tvoje děcko, tvoji ženu, tvůj dům, přátele nebo tebe samotného, je tvou povinností muže s ním zápasiti plnou silou a jakoukoliv zbraní, již máš po ruce, zničit je co nejdříve nebo zahnat; a stejně je to tvou povinností, je-li onou šelmou člověk.
JARO.
Holé stromy stály při silnicích a řeka byla vzdutá, bez břehů. Její vody vyvrátily stromy, strhaly jezy a nic je nemohlo zdržeti.
To jaro? Zdá se, že přichází tiše a zatím živelná síla přivedla ptáky i s jejich písněmi zpět z dalekých krajů a v nejzazším koutě lesním probudila květy nesmírné krásy. Země pokorná a vzrušená jest plná pestíků a slunce po své nadzemské dráze stoupá výš, aby pálilo a připravilo horké červnové noci i bohatou úrodu plodů.
Bílé břízy stojí jako ve svatyni a květy na třešni ptají se člověka: „Je také v tobě?” A touha potlačovaná rozumem, který ví o lidské bídě, odpovídá: „Všude jest a nikdy nepřestane.“
Člověk, nepatrný tulák, jde samoten a vztahuje ruku po bílém květu. Je mladý a silný. ..text pokračuje
