INDIÁNSKÉ DĚTI V LESE.
Dva malí Siouxové, hoch a děvče, Etapa a Zintkala, byli ukradení u svého lidu a odneseni do země Ojiboaů. Uprchli a ačkoli jedenáct a dvanáct let staří, putovali sami v lesích celé měsíce a náhodou přišli na své krajany na preriích.
Na jedné ze svých krátkých obhlídek hoch přišel k úctyhodnému, šedému balvanu, jenž byl tak vysoký jako stromy kolem něj a mnoho kroků měřil v objemu dole u země. Kromě míst, kde los ji spásl, byla tato věžovitá skála porostlá hustě lišejníky, které jí dodávaly šedivého vzhledu velkého stáří.
Etapa stál po několik minut, oči maje upřeny vzhůru, s úctou k tomuto starému a věčně trvajícímu, jenž nezná času, počasí, žádné změny. Pak šel hoch tiše zpět k Zintkale. „Pojď“ řekl, „nalezl jsem Dědečka Inyana — Velmi Starého. Uděláme oheň a pomodlíme se.“
Tak šli spolu tiše mezi pískovými kopci, až se setkali s Dědečkem Inyanem. Zatím co Etapa připravoval svůj ohníček, Zintkala stála — jako malá zbožňovatelka před oltářem — dívajíc se odevzdaně na Nepomíjejícího, ohromného strážce a vůdce, tak tajemně postaveného mezi stromy.
„To jest „taku-wakau“ (něco obdivuhodného), řekla. A zatím co Etapa obětoval kouř skále, obloze a stromům, modlila se takto:
„Shlédni na nás, malé, ó Dědečku Inyane. Jsi dozajista velmi starý a moudrý, proto Ty, Dědečku Inyane, a vy stromy, pomozte nám, abychom mohli nalézti svou cestu domů.“
