SEDM LABUTÍ.
„Znali jste někdy matku, která by nemilovala své zmrzačelé děcko více než ostatní své děti?“ tázala se stará žena, zdvihnuvši zraky od svého pletení košíčků a svoje vrásčité ruce nechávajíc klesnout do klína.
„Člověk má vždy lásku pro slabé“ doložila jsem já. „Obdivujeme silné, jsme hrdi na statečné a čilé, tleskáme chytrým, ale milujeme slabé“
„Jest tomu vždy tak“ přitakala. „Vždycky tak, když ten, jenž miluje, jest matka-žena, a když slabým jest děcko.“ Když stará žena. mluvila, dívala se přes kaňon; oči její byly opravdu snivé, a věděla jsem, že myšlenky její zalétaly svým blouděním bez stezky zpět do starých let a dávné historie jejího kmene.
Stulila jsem se vedle ní, sedící na skalní plošině a chvíli mlčky zírající do zběsilého víru řeky Capilano, jež nikdy neusíná, jak se vine hrdlem kaňonu sto metrů pod námi.
Rej melodií vznášel se z myriad jejích vodopádů, nesčetných jejích proudů a — melodií měkkých a svižných jako hvizdot červenky a zpěv její zesilovala vůně vlhkých mechů a týčících se do výše borovic a cedrů, které ohraničují toto nejkrásnější místečko v Britské Kolumbii.
„Zde není mnoho zpěvavých ptáčků,“ poznamenala jsem, „často si myslím, že Příroda tak bohatě obdařila tuto okouzlující krajinu, že ponechala ptáčky některým méně krásným krajům. Zde nám ..text pokračuje
